Život černé kočky

Prý by každý člověk měl mít svou černou kočku. Nějakou logiku to má. Vlastní, dobře vychovaná, černá kočka vám nikdy přes cestu nepřeběhne. Nanejvýš vám půjde naproti, aby vám připomněla, že od rána nic nejedla. V tom se liší od psa, který vás vítá bouřlivě a zcela nezištně. Pes možná dokáže své pohnutky jen lépe skrývat. Proto mám ráda kočky. Nic neskrývají a jdou rovnou na věc. "Nemám nic v misce, mňau, zařiď to! Kam zase jedeš, mňau, nejdřív nasyp granule mě, potom sobě."

Sedím nad miskou svých "granulí" (ovesných vloček) a přemýšlím, co život dal a vzal. Po pár týdnech od návratu z Ria poprvé neměřím čas množstvím nesplněných povinností. Naplánovala jsem si před Riem měsíc volna, abych všechno stihla dát do pořádku. Měsíc nestačil. Ale to, co zbylo, už nějak zvládnu. Musím ještě absolvovat pár hodin v autoškole a vyvěsit prodej knihy "Paradiary" na německý startnext. Čeká mě nová práce, noví kolegové a hlavně nová cesta do práce. Konečně bez přeskakování tramvajových kolejí.

Ve čtvrtek jsem se naposledy setkala s většinou paralympioniků. Přijal nás premiér ve Strakově akademii. Bylo od něj hezké, že si udělal čas v permanentním boji všech proti všem, jak nám politiku prezentují média. Mluvil spatra a to, co říkal, odpovídalo tomu, co bychom rádi slyšeli od vládních činitelů: sport bude mít větší finanční podporu vlády. Asi to bude pravda, když nám to všichni říkají. Zásadní problém ovšem není v počtu miliónů, které budou v rozpočtu, ale v tom, kolik tisícovek se dostane až k nám, kteří reprezentujeme. K mému handbiku státní peníze zatím nedoputovaly, když nepočítám spotřební věci jako galusky. Řeči o milionech beru na lehkou váhu.

Více než oficiální proslovy mě zajímalo, co prožívali ostatní sportovci po návratu. Chtěla jsem vědět, zda jsme na tom všichni stejně. Se všemi jsem pochopitelně nemluvila, ale přesto jsem si svůj pocit potvrdila - doma nás čekal tvrdý návrat do reality. Tvrdší o to, že každý snil o Riu, ale málokdo dotáhl své představy za okamžik návratu.

Za tímto okamžikem byly děti, kterým jsme už přestali chybět. Kolegové, kterým jsme naopak hodně chyběli. Sponzoři, bez kterých by cesta do Ria zůstala pouhým snem. Mnoho závazků po lhůtě splatnosti. Na tréninky neměl v říjnu nikdo čas ani chuť. Je zajímavé, že lehkou depresi jsem cítila i z těch, kteří přivezli medaile. Asi je to normální. Jejich sen skončil a každý konec je smutný. Chvíli trvá, než se s tím člověk vyrovná. Svým způsobem mě potěšilo, že se s tím neperu sama. Jsem ráda, že jsem "sportovní život" mohla zažít se vším všudy. Trochu lépe mu teď rozumím.

Jak to všechno souvisí s životem černé kočky? I černá kočka se musí snažit, aby dostala nažrat. Když se panička někde toulá, musí si ulovit jídlo sama. Ale nemusí kvůli tomu být diplomat a rozehrávat složité šachové partie. Nemusí se prokousávat horami dezinformací, polopravd a pokřivených vztahů mezi lidmi.  Chci být jako ona. Neřešit, co bude za rok. Žít, protože můžu. Teď a tady.

P.S. Jsem sama zvědavá. Pro ty, kdo se ptají "A vy jste nějaká spisovatelka, nebo co?", tak pokračování Paradeníku už psát nebudu. Snad jedině román. Detektivní.