Trénink u Labe

„Dělej, nasedej, jdem jezdit na handbiku.“

„Už zase? Copak není zima?"

"Není, a jak jsem naplánoval, ani nebude. Cos v tom Parapleti dělala, že jsi tak unavená?"

"Byla jsem dvakrát denně v posilovně a ještě jsem po večerech seděla na trenažéru."

„Doufám, že si dáš nějaké novoroční předsevzetí. Třeba, že přestaneš mít kecy, když máš jít na trénink.“

„Starého psa, novým kouskům nenaučíš.“

„Měla by sis dát nějaký sportovní cíl, ne? To v té tvé Bibli pro cyklisty nepíšou?“

„Dej mi pokoj. Připomínáš mi jednoho soudruha.“

„Třeba, že předjedeš Aničku.“

„Proč zrovna Aničku? Vyber si někoho jiného.“

„Tak Američanku. Není malých cílů. Jo, a ještě jsi nezhodnotila uplynulou sezónu.“

"Nebudu nic hodnotit, připadala bych si jako ti, kteří píší o svých vítězstvích a zapomínají dodat, že v tom závodě jiný handbiker nestartoval."

"Byla jsi přeci na mistrovství světa. Tam byla špička, ne?"

"Byla, ale to už je dávno. Dnes jsem někde jinde a kdo ví, kde budu zítra."

"No tímhle tempem, co dneska předvádíš, budeš tak akorát v pr..."

"I to je možné. Ale nešil, mám nastavený zimní metabolismus."

Víc už jsem říci nestačila, tepová frekvence mi i beztak z těch řečí vyletěla někam těsně pod maximum. A to jsem si ještě musela po třiceti kilometrech vyslechnout, že jezdím jak šnek, pravidelná strava a nedostatek stresu (nebo snad sexu?) způsobily zkornatění mých tepen. Měla bych si nechat zkontrolovat hrudní pás, protože nefunguje a příště....

Ať už, proboha, raději sněží.

Přeji všem pohodové vánoce, milé partnery, hodné děti, které neznají slovo peníze, železné zdraví a  moře štěstí.