Taková normální neděle

„Mindo, zalez, nechci tě tady.“ Vrčení na chvíli přestává, ale pak se začíná přibližovat z druhé strany postele.  Hezky krůček po krůčku se plazí tam, kde mám hlavu. Ví, že na postel nesmí, ale třeba to dnes projde. Mrknu na ní jedním okem. Okamžitě zavře oči a dělá, že tam vůbec není.  Mindo?!! Padej dolů!!

Nebo, že bych jí tu dnes výjimečně nechala? Ne, kdepak. Člověk musí být důsledný. Jinak by si zvířátka i dětičky dělali, co je napadne.  Motorek na chvíli utichl. Že by si  dala říci? Ááá....ty potvoro."

„Co to tam zase vyvádíte?“  Nevrle mumlá Zdeněk ze své postele. 

„Skočila mi z pelesti  na hlavu.“

„Dejte pokoj obě dvě.“

„Vidíš, ještě kvůli tobě dostanu vynadáno.“ Chytám Mindu za kožich a hážu ji z postele. Uraženě si oblízne pocuchaný kožíšek a důstojně odchází do kuchyně.

Zdeněk odjel na zahradu bojovat s plevelem. Já chvíli lovím informace na síti. Nemůžu se nabažit toho, že mohu spouštět videa a obrázky. Konečně jsme instalovali wifinu i do Kolovrat. Hmmm. Karen Darke to na videopozvánce na Mallorcu moc sluší. Pak kliknu na výsledky. Karen až druhá? Ve finiši ji předjela týmová kolegyně Jennifer. Další dvě Britky hned za nimi. V celém světě jezdí pořád víc holek, jen u nás nic. Chtěla bych trénovat aspoň s Aničkou, ale je až z Košic.

 Pustila jsem se do uklízení letních věcí. Nějaký měsíc je nebudu potřebovat. Oběd jsem uvařit nestihla, tak jedeme ke Karlovi. Poté k Labi. Poprvé na trénink po rovině s novými převodníky. Ze včerejší padesátky mě bolí ruce. Asi taky břicho. To nikdy úplně přesně nevím.  Z Kostelce trochu fouká protivítr a kolo nejede. Zdeněk mi hlásí, že jedu o šest minut pomaleji. „Dej mi s tím pokoj, mám jezdit  volně. Víš, co je to VOLNĚ!! To znamená, že mi nebudeš měřit čas!! Slyšel jsi to také: měsíc jezdit dlouhé vyjíždky volným tempem. A já dnes zase dřu na maximum!! Taky jsem naštvaná, že mi to jede pomalu. Nemůžu s tím sakra nic dělat!

Na konci třetího kolečka mi prasklo lanko od brzdy. Jen tak. Ani jsem nebrzdila. Co mi zase chce ten americkej krám naznačit? Zbytek cesty jsem jela hlemýždím tempem. Každé dítě jsem v duchu prosila, ať mi tam neskáče.  Zabrzdit parkovací brzdou chvíli trvá. Dojela jsem zpocená, naštvaná a s ledovýma nohama. A to bylo celých deset stupňů. „Už na to s..., nehodlám jezdit celou zimu jako vloni.“

„Tos neměla říkat, fakt to tu dost smrdí.“

„Doprčic, vrazila jsem šest stovek do nějakého přírodního léčiva a ono snad má opačné účinky. Já už se tím Imodiem cpát nechci!"

"Dojdi si k doktorovi!."

"Tam už jsem byla. Vypadám prý zdravě. A když mne nic nebolí..."

Doma nás čekala Minda, kterou jsme před odjezdem zapomněli vyhodit ven. Skočila mi na klín a začala příst jak o život. Alespoň někdo strávil příjemné odpoledne.