Strahov

Ve čtvrtek před závodem jsem si jela projet závodní trať. Znala jsem ji z loňska, tak jsem neočekávala žádná překvapení. Jen jsem zapomněla, že vloni jsem seděla na Schmickingu a teď ležím na TopEndu. A to, jak se ukázalo, je zásadní rozdíl. Kolo je lehčí, má jiný rozvor zadních kol, nevidím před sebe a hlavně se mi špatně naklání do zatáček. Svaly, které k tomu potřebuju, nemám. A to mi v Itálii na reklasifikaci říkali, jak jsem na tom na přední straně trupu dobře.

Trať začíná za velkým strahovským stadionem, jede se nahoru po silnici okolo stadionů, za posledním se zahne doprava a pokračuje se protivnými zatáčkami z kopce směrem na Dlabačov. Asi v polovině kopce je křižovatka, kde je mírné esíčko. Nic, co by se na první pohled nedalo sjet bez brždění. V tomto místě je už handbike dost rozjetý, do padesátky moc nechybí. Zatáčka je divně klopená a hrbolatá. Brzdila jsem, až se od kol kouřilo, přesto jsem měla problém se tam vytočit. Cítila jsem, že pokud vjedu do hrbu, handbike začíná plavat a to už je k překlopení jen krok. Zatáčka mě vyhodila skoro až do lesíka. Pod borovicí tam vloni skončil závod pro jednoho z ruských handbikerů.

Letos jsem pochopila proč. Za provozu se dolní zatáčka nedala optimálně nadjet, tak jsem kopec nahoru, který následuje, musela vytáhnout celý. Okolo mě autobusy se studenty z kolejí. Cítila jsem jejich udivené pohledy, co to tam dole zdržuje. Jo, chlapci, taky jsem tudy kdysi dávno jezdila. Strahov byl vyhlášený těžkým metalem. Visací zámek, Jasná páka a tak.

Třikrát jsem si projela čtyřkilometrové kolečko a měla jsem toho plné zuby. Mám já tohle zapotřebí? Za padesát euro startovného skončit v borovici? Nebo jet na slimáka a dojet s horším časem než vloni? Výběr z těchto variant mi ztěžovala i skutečnost, že jsem byla přihlášená jediná žena. Všechny Evropanky jely buď na maraton do Berlína nebo na maraton do Varšavy.

Poslední kapkou byly blbé Zdeňkovy řeči (nátlak ve stylu: kolo máš vymazlený, seřízený, karbonová kola, musí to být o hodně lepší než vloni…)

Zkrátím to. Po čtvrtečním tréninku jsem všem oznámila, že na závod nejedu.

V pátek večer rozhodl Zdeněk, že jedu.

Co jsem mohla dělat? Jela jsem, ale žádný extra výkon to nebyl. Přesto jsem měla lepší čas než vloni, dokonce bych s tímhle časem byla vloni v H2 dnes H3 první (lepší než Renata Kaluza). Ale na „co by, kdyby“ se ve sportu nehraje Asi vloni foukalo. Nebo je to potvrzení mého pocitu, že se přitvrdilo a všichni jezdí o hodně rychleji (na dvacetikilometrové trati to jsou minuty).

Dostala jsem za úkol více popisovat průběh závodu. Asi by to nebyl problém, ale koho by to zajímalo. Ze závodu mi zůstane v hlavě jen pocit, že funím, srdce mi buší na plné pecky a točím klikami jak blázen, jen abych dojela jezdce před sebou (tentokrát jsme se předjížděli s někým v červeném dresu, odolával snad dvě kola, než to vzdal). Z časovky si pamatuju jen, že jsem u plůtků zahlédla Honzu Třesohlavého, dlouholetého cyklistického trenéra, a v tu chvíli jsem si říkala: „No, to je v pytli, takhle blbě projíždět zatáčku bych před ním neměla...

V zimě na sobě musím zapracovat. Ráda bych jela příští rok na konci září do Berlína a vylepšila si čas. Nějaké číslo v hlavě mám. Letos jsem nejela, protože už jsem měla cestování plné zuby a správně jsem tušila, že by to také mohl být propadák.

Berlín vyhrála časem 1:10:23 Němka Christianne, kterou jsem vloni porazila. Nastavila tak nový traťový rekord a bude ho chtít napřesrok vylepšit. Nerada jezdím proti holkám, které nesedí na vozíku (Christiane„jen“ chybí jedna noha). Nevím, je v tom trocha závisti. Také bych se chtěla zvednout po skončení závodů a dojít si normálně na záchod (a stihnout to).

Jsem zvědavá, co se bude příští sezonu dít. Těším se na nové dramatické zvraty, ráda bych se jich také zúčastnila. Snad to vyjde (za touhle větou se skrývá mnohé, nemohu být přesnější, Velký bratr občas googluje a podle statistiky návštěvnosti svých stránek jsem zjistila, že umí používat Google Translator).