Sladkokyselý den

Už jsem dlouho nic nenapsala. Pořád se něco děje, ale zdá se mi to tak banální a všední, že to přeci nebudu troubit do světa. Dnes jsem potkala v metru svou holku. Kterou? No přeci tu, která mi v říjnu chtěla pomáhat nastupovat.

"Jak se máš? A kde máš raketu? Hraješ ještě badminton?"

"Hraju, ale dnes jsem si ji zapomněla."

"A vyhráváš?"

"Někdy, ale já nechci vyhrávat."

"Hmm. Alespoň občas je vyhrávat příjemné, ne?"

"Mě baví hrát jenom tak, když to nikdo nepočítá."

"Víš, já mám doma samé kluky, ti závodili, protože chtěli vyhrávat."

"To já nesnáším, když jeden vyhraje, druhý musí prohrát. To je smutné."

"Ale jdi. Každý sport je hra. Občas vyhraješ, máš radost. Prohraješ, něco se díky tomu naučíš...taky poznáš, kdo je kamarád."

"Taky jste to poznala?"

"Snažím se. Je to těžký."

"To je jasný, že to máte těžký. Sedíte na vozíku a vypadáte, že jste malá a přitom nejste... Tak já už jdu, aby mi neujel autobus."

Trochu otřeseně přemýšlím nad tou poslední větou. To dítě geniálně vystihlo problém, který mě občas trápí. Třeba dnes.

Reklamuju vozík. Stál mě 55 tisíc. Plus to, co zaplatila pojišťovna. Přesvědčuju dodavatele, že za tyhle peníze musí výrobek fungovat víc než dva roky. Že pokud se mi přetrhne nosný pásek sedačky a další dva jsou trvale povolené, je to konstrukční vada. Že není normální, abych měnila ložiska ve vidlici každé čtyři měsíce. Že antidekubitní polštář (za 11 tisíc Kč) se nemůže tak zdeformovat, aby gel, který mě má chránit před otlakem, byl všude jinde, jen ne pod mými sedacími kostmi.

Dodavatel mi na to říká, že jsem jediná, kdo s tím má problémy. A že zkusí napsat do Německa - měsíc před uplynutím záruční doby mu to ale výrobce jako reklamaci určitě neuzná. Navíc u nových vozíků se tenhle typ sedací části už nevyrábí (proč asi?). Nový sedací polštář mi pojišťovna uhradí za rok, tak musím být trpělivá. Pokud mám kvůli starému dekubit (a to mám), je to problém mého citlivého pozadí.... Vlastně mi doteď pomáhali, když mi vyměňovali ložiska zadarmo....  Ale hned v pondělí se na vozík podívají (Podívají, ne opraví. Fotky, co jsem poslala, zřejmě nestačí). Času dost, nový pásek z Německa stejně dojde nejdřív za tři týdny a vozík nepotřebuju, když si léčím ten dekubit....

A já se zmohla jen na přání hezkého víkendu. Malá, bezmocná, blbá. 

Kdybych snad neměla v posteli co dělat, můžu psát německy stížnost šéfovi továrny na výrobu vozíků a pak si jí překládat do angličtiny (dnes jsem hovořila anglicky čtvrt hodiny a bylo to strašné!!). Nebo zkoumat, jak uplatnit reklamaci na zboží, jehož financování zajišťovalo víc subjektů a jehož oficiálním dodavatelem je rehabilitační ústav, nikoli výhradní dovozce. Nebo psát ministrovi financí, kam tečou peníze ze státní kasy.

A nebo si říct, jako ta malá holka, že už nehraju, protože mě prohrávat nebaví.

P.S. Asi bych mělo občas napsat něco optimistického. Třeba,  že vydání Paradeníku 2 je na spadnutí. Jen nevím, zda bude knížka o sportu, kde se občas vyhrává a občas prohrává, někoho zajímat. Co když si většina mých čtenářů už nehraje?