Setkání v metru

„Chcete pomoct nastoupit?“

Ne, díky, tady to zvládnu. Na áčku je to horší.“ Říkám a prohlížím si tu malou holku s brýlemi a batohem. Moc času na to nemám, metro právě zastavuje.

„A proč je to na áčku horší?“

No, to jsem si dala. Budu muset vysvětlovat, že i po dvou letech skáču na vozíku jen nerada. Zaparkuju vozík tak, aby ve voze co nejméně překážel, a teprve pak odpovídám.

„Víš je tam větší mezera a také vagon je výš než nástupiště. Sjedu to, ale trochu mě to zhoupne a bojím se, že spadnu.“

„A už jste spadla?“ Okolostojící se dobře baví. Dobře jim tak. Sami by se rádi zeptali, ale zdá se jim to nevhodné.

„Mockrát, ale v metru ještě ne.“

„A jak vyjedete nahoru po schodech?“

„Buď jedu výtahem nebo po eskalátorech. Ale po eskalátorech jezdit nesmíme, je to prý nebezpečné. Teď vystupuju na Budějovický, tam nejdřív vyjedu výtahem a pak po eskalátorech, protože to jinak nejde.“

„Já vím, výtah v Lidlu je rozbitý, já tam taky vystupuju. A jak to uděláte, že z těch eskalátorů nespadnete?“

„Držím se oběma rukama černých pásů, vozík stojí půlkou kola na schodu, trochu jako kočárek. Není to tak těžké.“

„To musíte mít silné ruce. A proč nechodíte?“

Mladík stojící naproti zvedne oči od knížky a nesouhlasně se na nás podívá - běžte si probírat tyhle věci někam jinam - čtu v jeho očích.

„Spadla jsem ze stromu. Zlomila jsem si páteř. “

„ A bolelo to?“

„Nebolelo, víš v páteři máš takový nerv, míchu, a ta když se ti poruší, nic necítíš. Jenže většinou se to nedá spravit. Pak nemůžeš ani hýbat nohama. To je vážně hloupý.“

Váhám, zda mám přidat varování a ponaučení o nebezpečných aktivitách, které mohou míšní lézi způsobit. Ale nechci, aby se děti bály pohybu. Nakonec by zůstaly sedět u počítače. Tam se jim nemůže nic stát. Holčičce kouká z batohu raketa. Zkusím změnit téma.

„Jedeš na tenis?“

„Ne, jedu na badminton, až do Jirčan.“

„To jsi šikulka, že zvládneš sama takovou cestu. Badminton mě taky baví. Je to dost rychlý sport. Jednou jsme ho trénovali i s Koukalem.  To je náš nejlepší badmintonista. Vyhrál mockrát titul mistra ČR. Určitě by vyhrál i mistrovství světa, ale dostal rakovinu.“

„Moje ségra má taky rakovinu,“

No, to jsem si tedy pomohla. „Ježiš, kolik je sestře, vždyť musí být strašně mladá.“

„Sedmnáct. Už má za sebou dvě ozařování.“

„Tak vyřiď ségře, ať se drží. Ale jestli je jako ty, tak určitě vyhraje.“

Vystupujeme. Nejradši bych s ní jela do Jirčan. Aby se jí nic nestalo. To už by její máma asi neunesla. Tak to je. Každý máme svůj osud. Nemusí být na první pohled vidět. O to je někdy těžší ho nést.