Rusáci
"Oni nejsou normální"... Tohle zjištění zaznělo z úst Janičky, dcery komunistického papaláše téměř před padesáti lety. A týkalo se ruských dětí. Páťáků a šesťáků, jakými jsme v té době byli my.
Kromě normálních dětských táborů jsem totiž absolvovala i jeden pionýrský tábor v Rusku kousek od Moskvy. Odjezd na tábor jsem obrečela, tuhle partu jsem neměla ráda, byly v ní děti komoušů, které se vytahovaly tuzexovými džínami a kazeťáky. Táta mě tam vysílal asi proto, aby si vylepšil kádrový profil. Nebyl u komoušů, protože v padesátých letech popravili jeho strýce. Ale zpět na tábor.
Po dlouhé cestě z letiště stařičkým autobusem za doprovodu policejní patroly jsme se ocitli uprostřed ničeho, obklopeni bažinami a plotem z ostnatého drátu. Pár desítek srubů, zděná jídelna ve tvaru hangáru a uprostřed buzerplac velký jak dvě fotbalová hřiště. A na ten právě napochodovalo 200 ruských pionýrů v bílých silonových košilích s rudými šátky. Pochodovali a každý oddíl zpíval jednu sloku budovatelské písně. Pak začaly projevy a vítání. Po hodině nekončícího nadšení (z naší strany "nadšení") pronesla Janička onu větu. I děti těch, co jim tu ideologii v ČSSR aspoň formálně žrali, pochopily, jaký je mezi námi a rusáky kulturní rozdíl.
Asi by se dalo vzpomínat dál. O tom, jak jsme seděli v jídelně odděleni skleněnou přepážkou a jedli kaviár, zatímco sovětské děti kukuřičnou kaši. O tom, jak jsme se s nimi tajně scházeli, protože oficiální setkání byla plánována jen za přítomnosti dospělých. O tom, že tyhle schůzky brzy skončily - bylo mezi nimi dost udavačů. O záchvatech smíchu při pohledu na sarkofág Lenina a výhružných pohledech vojáka se samopalem, který ho střežil. O tom, jak naši vedoucí museli vysvětlovat, že jsme jen děti - inostránci a táhli nás pryč oroseni potem. O tom, jaká je síla ruského kolektivu, a strašlivá ideologická masáž, kterou každý jednotlivec podstupoval. Říkali jsme jim pravdu. Pravdu o tom, že je nemáme rádi. Pravdu o tom, že jejich tanky vzaly naši svobodu. Vlídně nás vyslechli a dál si mleli svoje. Vot éto inostránci! Oní něponimájut, kak my vperedí!
Píšu své vzpomínky, ačkoli se nerada dívám zpět. AŽ dnešní obraz dvacetiletého mladíka, který chce bránit divadlo v Oděse, mě vrátil do minulosti. Byla jsem i v Oděse. S gymplem, tentokrát dobrovolně. Naše ruštinářka byla trochu trhlá (ostatně totéž si myslí o svých učitelích dnešní mládež, aspoň podle toho, co slyším ve vlaku), ale nebyla to zažraná komunistka, měla prostě ráda ruský jazyk a literaturu. V Oděse jsme byli jen dva dny. V hotelu nám uklízečky hned vyrabovaly kufry a svedly lítý boj o naše podprsenky (kdo neprodal, tomu je ukradly). Večer jsme měly družbu s nějakým oděským gymplem. Na mejdany jsem moc nebyla a tak jsem se po hodině "zábavy", kdy už byli učitelé pod vlivem přípitků, hodlala vypařit. Bohužel jsem na schodech potkala mladíka v bílé košili, který mě nehodlal opustit. Prý je venku opásno (nebezpečno). To povídej své babičcce myslela jsem si. Byla jsem hloupá a naivní šestnáctiletá holka, co klidně přespí na nádraží, když jí ujede poslední vlak. Vladimir - asi tak se ten kluk jmenoval - mě provedl po městě. Oděsa se mi líbila. Vlastně byla hezčí, než spousta jiných míst - měla takový šmrnc, jako města na francouzské Riviéře, které jsem znala pochopitelně jen z filmů. Po dlouhé debatě o nebezpečnosti, mě Vladimir vzal i do přístavu. Měl pravdu, ožralej ruskej námořník rozhodně nebere zřetel na to, že je holka inostráněc, byť ze socialistické země.
Druhý den jsme letěli do Soči. Vladimír mi přinesl na letiště ohromnou kytici růží. Bohužel byly rudé. Takže jsem je "zapomněla" v letadle. Ruštinářka mi vynadala: ty kytky za to nemůžou a Voloďa je Ukrajinec. Rus nebo Ukrajinec, vsjo rovnó, myslela jsem si trochu nafoukaně.
Teď je mi líto, že v Oděse budou umírat i Vladimírovi synové. Copak jsou lidi opravdu nepoučitelní?