Proč je paraolympiáda para

Zdá se mi, že mnoho lidí - a bohužel lidí, kteří jsou za to placeni  - nechápe, že sport není pro paraplegika a kvadruplegika jen způsob trávení volného času, ale rehabilitace. Ve významu přesného překladu z latiny rehabilitatio, tj. obnovení, náprava. Lidé s přerušenou míchou jsou jedinou kategorií tělesně postižených, která se hýbat nemůže, a přitom musí. Slepí, hluší, amputáři, lehké mozkové disfunkce, ti všichni se hýbat mohou a záleží jen na jejich šikovnosti a vůli, zda je jejich pravidelný pohyb omezen na chůzi, nebo se realizují při sportování. Platí, že kdo se nehýbe, umře mnohem dřív než má napsáno ve svém genetickém kódu. Osoby na vozíku stárnou rychleji se všemi negativními důsledky, které to přináší, říkají vědecké studie. I laik si všimne, že dlouholetý pobyt na vozíku dělá vozíčkáře o pět až deset let starší. Zakladatelé parasportování, pánové Guttmann a Srdečný, chápali, že se s tím musí něco dělat.

Ludwig Guttmann, rodák z Horního Slezska založil v r. 1944 v anglickém Stoke Mandeville první spinální jednotku (the National Spinal Injuries Centre), rehabilitační centrum pro vojáky zraněné za druhé světové války. Při práci s postiženými přišel na myšlenku uspořádat pro ně sportovní soutěže. Od roku 1948 se pravidelně závodilo se v lehké atletice, plavání, basketbalu, softbalu, vodním pólu kuželkách a lukostřelbě.

Velká obliba sportovních aktivit mezi tělesně postiženými přiměla dr. Guttmana v roce 1957 k založení mezinárodní sportovní organizace pro vozíčkáře ISMGF (International Stoke Mandeville Games Federation). Posláním organizace bylo kromě pořádání pravidelných mezinárodních soutěží usměrňovat vývoj jednotlivých disciplín, určovat herní pravidla a pravidla pro zdravotní klasifikaci vozíčkářů. To vše však dr. Guttmannovi nestačilo. Chtěl vytvořit systém sportovních soutěží, který by byl ekvivalentní olympijským hrám.  První mezinárodní sportovní klání se konalo roku 1960 v Římě a dodatečně bylo označeno jako první historická paraolympiáda. Závodilo na ní 400 sportovců z 23 zemí.

Stokemandevillské i mezinárodní paralympijské hry byly určeny výhradně pro paraplegiky a odtud jejich název – paraolympiáda. V průběhu let se připojovaly další skupiny tělesně postižených (osoby po amputaci, s mozkovou obrnou, zrakově postižení, jedinci se svalovou dystrofií a řada dalších postižení).   

V tu dobu, kdy pan Guttmann vymýšlel se svými spolupracovníky sporty pro tělesně postižené, žil v Čechách mladý student Ústavu pro vzdělání profesorů tělesné výchovy, sokol, který toho měl na své mládí již dost za sebou. Mimo jiné i pobyt v koncentráku. Snad to, snad přátelství se zakladatelem zvláštní tělesné výchovy Fr. Škvárou ho přivedlo do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Zde v roce 1948 organizoval první Kladrubské hry pro tělesně postižené. Konaly se prý o tři měsíce dříve než hry v Anglii. Doba nebyla sportování nakloněna a tak následujícího roku přijela komise z ministerstva, sekční šéfová řekla – „sport mně do rehabilitace nepleťte“ a bylo vymalováno. Jak typicky české.

Vojmír Srdečný musel z Kladrub pryč. Deset let pracoval v lázních Velké Losiny na oddělení dětské obrny. Měl štěstí - lázně nepatřily pod ministerstvo zdravotnictví, tak mohl s dětmi ve sportování pokračovat. V roce 1959 se poměry uklidnily, pan Srdečný se vrátil do Kladrub a tradice Kladrubských her, kterou založil, se drží dodnes.

Je na nás, abychom si možnost sportovat obhájili. Žádný pan Guttmann ani pan Srdečný nejsou na obzoru. Jsme už zvyklí (teď mluvím alespoň za nás handbikery), že dáváme do sportu nemalé peníze, pokud chceme vůbec na něčem jezdit. Sháníme si sponzory, abychom mohli měřit své síly s početnějšími a mnohem lépe vybaveným národy. Českému zdravotnictví ušetříme nemálo peněz, neboť nemáme čas běhat po doktorech a trávit týdny v rehabilitačních ústavech. Ale pomoc a podporu potřebujeme. Bylo by skvělé, kdyby se alespoň to, co dosud fungovalo, zachovalo: sportovní duch v centru Paraple (díky Lenko, Jirko a Sylvo), závody v Lounech (díky pane Šabato), český pohár (díky Katko).