Proč?

Z mailu:“ Ahoj, pilně rehabilituju v Kladrubech. Tvoje knížky jsem prodala jen dvě. Čekala jsem víc…"

Z mojí odpovědi:  …Jasně, že jsem psala Paradeník pro vozíčkáře, jenže teď už vím, že je to nesmysl. Snad mi ostatní čtenáři prominou, ale zjistila jsem, že nejvíc čtou holky na mateřské a mé vrstevnice z kanceláří. A vozíčkáři? Ti si žijí svůj přiběh, do kterého já nepatřím.

Zrovna v sobotu jsme s handbikery řešili, jak je možné, že nás ubývá a mladý nejezdí. Kde ta osvěta vázne? Nic jsme nevyřešili. Zbyl mi jen pocit, že nejsou peníze, ale zároveň není správné, když má vozíčkář všechno „zadarmo“. To pak handbike stojí měsíc i dýl v zapomnění ve sklepě nebo v garáži. Když byl zadarmo. Před krizí nebyl problém od státu i od nadací získat peníze. Dnes už je to možná trochu jinak.  Také práce se shání hůř a z invalidního důchodu se na handbike nedá našetřít.

Štve mně, že jsou všechny pomůcky tak drahé. Za exoskelet, který je v ústavu, by se dalo pořídit deset silničních speciálů. Jen je otázka, zda by to šlo manažersky "prodat". Navíc je jednodušší postavit fyzioterapeuta k elektronickým nohám, než riskovat, že se při projížďce zraní on nebo pacient. Já vím, přeci tomu vůbec nerozumím....

Uklidnilo mě, že nejsem sama, kdo si myslí, že paracyklistika není pro vozíčkáře jen sport a zábava pro volnou chvíli. Vedle plavání je to jediná činnost, při které se tělo vrací do normálu.  Skutečná re-habilitace. Budu se opakovat, ale problém para a kvadruplegiků není jen v tom, že nemohou chodit. Mrtvá půlka dává zabrat i kardiovaskulárnímu systému. Mám maximální tepovku jak sedmdesátiletá stařenka. Kvadruplegici jsou na tom ještě hůř. Jejich tělo dostává signály, že je jim okolo stovky.

Všechno je jen o lidech. O těch, kteří se zranili i o těch, kteří jim pomáhají.

Jsem zvědavá, zda se mi podaří napsat pokračování Paradeníku tak poutavě, abych zlákala k paracyklistice alespoň jednoho člověka. Těžké zadání….