Pomoc! Topím se!

Koupila jsem si nové ploutve. Jsou krásné, žluté a navlékají se na ruce. Na návodu k používání stálo, že jsou vhodné pro pokročilé plavce i pro začátečníky na osvojení plavecké techniky a posílení horní části těla. Přesně tohle potřebuju, zajásala jsem. Učím se plavat kraulem a moc mi to nejde. Spodní polovina těla si ve vodě dělá, co chce - pravý opak toho, co chci já. Dopředu se posunuju silou vůle a častěji pod vodou než nad ní. Navlékla jsem ploutve na packy a čekala na zázrak.

Jak jsem stará, tak jsem blbá - samozřejmě, že silové řešení problému s dýcháním nevedlo k cíli. Topila jsem se ještě víc a jediný efekt byl, že při tom vznikaly větší vlny. Tak velké, až lektorka aquaspinningu přerušila lekci a volala na mě, zda něco nepotřebuju. Raději jsem se přetočila na záda a odplavala si svůj kilometr v této poloze a podstatně rychleji než bez ploutví - pacek. To se mi hodilo, protože času nebylo nazbyt.

Doma mě čekalo řešení jiných problémů - elektronika hlásila, že brzo vypoví službu. Zatím jen televize, vrata a aplikace v počítači. Bez televize bych přežila, bez Wordu už podstatně hůř, ale nejhorší bylo, že mi nešla otevřít vrata. Za nimi zůstal handbike a svoboda.

Vrata jsem musela nechat na Zdeňkovi a opět jsem si musela leccos vyslechnout. Nemyslím si, že lze rozbít mechanismus sklápění vrat tím, že blbě zmáčknu tlačítko elektronického ovladače, ale budiž. Jako blondýna na to mám nárok.

Televizi s počítačem jsem řešila sama. IT kapitán v naší rodině (syn) neměl čas. Na takové prkotiny jako DVB-T2 a koupení licence MS Aplikací prý stačím sama.

Televize se tvářila jako nemluvně, což by stářím splňovala a právě proto jsem od ní čekala samostatnou reakci. Je napojená na wifinu, tak si tu digitalizaci s vysílačem vyřeší, myslela jsem si naivně. Řešení však nepřicházelo a výhružný symbol dál svítil v rohu obrazovky. Googlila jsem, co dál a nenašla ji v seznamech spolupracovníků. To mě dost vyděsilo: "Vždyť mi při nákupu tvrdili, že má všechno, co k životu v digi světě potřebuje!" Teprve po dotazu u prodejce jsem se uklidnila, vytiskla návod, přeladila a teď si můžu pouštět "Kde domov můj" ve třech variantách (DVB-T, DVB-T2 a HD).

S počítačem to také nebylo jen tak. "Prostě se přihlaš k MS účtu, zadej kód nové licence a máš to," říkal Matěj. Ha, ha, ha. Tak jednoduché to pro nás, kteří věří tomu, co počítač říká, nikdy není. Nejdřív říkal - "počkejte 30 vteřin a nemusíte kód zadávat". Čekala jsem. Nic se nestalo. Tak jsem zadala kód - tedy něco, co se jmenovalo "aktivační token". Že mají v IT bordel v terminologii, na to už jsem si zvykla, ale hlášku: "Na naší straně se stala chyba, dejte nám chvilku, než to opravíme", jsem při instalaci ještě nečetla. Takže jsem tentokrát stiskla tlačítko správně? Nebo je tu opět blbá blondýna?  Dala jsem jim chvilku, ale asi máme jinou i definici chvilky - hodina nestačila. Nebudu své čtenáře napínat - nakonec instalace proběhla a mě se po další půl hodině pátrání  podařilo dosáhnout toho, že mě počítač nestresuje červenou větou se třemi vykřičníky. Intuitivní to tedy rozhodně nebylo.

Po každé takové akci se cítím jako po těžké tréninku. Jako trosečník, který je šťastný, že přežil, ale neví, na jak dlouho. Až se příště budu topit, zvládnu to ještě nebo už ne?