Paralympiáda

Pokusím se vysvětlit, proč je těžká odpověď na otázku, zda pojedu na Paralympiádu. Před týdnem se na webu UCI (Mezinárodní cyklistická unie) objevily informace, které zapadly do skládačky. Už rok ji sestavuju jako puzzle a snad je tímto obrázek kompletní. Jako ryzí amatér jsem neměla tušení, že proces nominace je napínavý jako detektivní román a složitý jako matematický rébus.

Počet míst na Paralympiádu je omezený. To je celkem jasná věc. V cyklistice neplatí, že ten kdo bodoval na mistrovství světa, má velkou šanci účastnit se i Paralympiády. Pro všechny paracyklistické disciplíny je vyhrazeno 230 míst, z toho ovšem pouze 80 pro ženy. Je to zvláštní, když v plavání může závodit více než trojnásobný počet účastníků (620 z toho 280 žen).

Paracyklistika zahrnuje 4 odvětví

- cyklistiku na upravených kolech (amputáři a lehčí mozkové dysfunkce)

- tricykly pro těžší problémy s končetinami

- handbiky, na kterých se šlape rukama

- tandemy vodičů a slepých cyklistů

Kromě tandemů je každé odvětví rozděleno na další kategorie. Cyklisté jich mají pět, handbiky také pět, tricykly dvě.

Shrnutí: 80 ženských míst v paracyklistice se rozděli do třinácti kategorií. V jedné kategorii bude závodit průměrně 6 závodnic. I z toho je patrné, že ačkoli jsem byla v loňském roce v žebříčku šestá v kategorii a třicátá pátá mezi všemi paracyklistkami, budu muset v následujícím roce hodně bojovat a mít i kus štěstí, abych se vešla mezi 80 účastnic. Jezdím v nejsilnější kategorii H3, neboť statisticky je nejvíce úrazů s přerušením míchy okolo desátého hrudního obratle). Předjedu hodně handbikerek v kategoriích H4 a H5, ale ty i za poslední místo ve své kategorii mohou dostat víc bodů než já. Přesto se na novou sezónu těším, doufám, že mě neskolí choroba, neopatrný řidič ani technický defekt.

Jezdím na handbiku proto, že můžu (říká se, když můžeš, tak musíš) a stále doufám, že si některá z mladších holek řekne, že padesátiletou babu porazí, a začne brát sportování vážně. Nechápu, proč to ještě žádná nezkusila. Mluvím o českých paraplegičkách. V jiných zemích si do handbiku sedlo vloni hodně nových závodnic a možná letos pěkně zamíchají kartami.

Abych dokončila výklad o systému nominací. Řeč je stále ještě o tom, kolik míst dostane ČR pro všechny paracyklistky. Z 80 míst jich zemím přidělí Mezinárodní Paralympijský výbor jen 75 (pět zbývajících vybere jmenovitě komise z těch, kteří mají objektivní důvod, proč nemají dostatečný ranking).

a) 25 zemí podle žebříčku z roku 2014 už dostalo po jednom slotu. ČR má již jedno místo jisté, na čemž se mých 121 bodů významně podílelo.

b) 50 dalších slotů si rozeberou země, které obsadí prvních padesát míst v kombinovaném bodování za roky 2014 a 2015.

Do kombinovaného bodování se počítají dva závody z roku 2014 (MS a jeden závod SP) a ranking za rok 2015 (MS, jeden závod SP a 3 závody C1). Za MS lze získat maximálně 120 bodů (2x60 za první místo ve dvou disciplínách, časovce a silničním závodu), za SP 60 bodů (2x30), za jeden závod C1 15 bodů. Boduje se prvních deset míst. Z toho vyplývá, že bez bodů z Mistrovství světa, které bude letos ve Švýcarsku, mohu na nominaci na Paralympiádu zapomenout.

Za této situace se bojuje nejen mezi národy, ale následně se bude bojovat mezi českými paracyklistkami, kterých jezdí více. Minimálně tři máme šanci získat hodně bodů v celkovém bodování. Těžko se může naše výkonnost nějak spravedlivě porovnávat, když každá závodíme na jiném stroji (kolo, tricykl a handbike) a každá máme ve své kategorii jiný počet soupeřek.

Škoda, že na závody světového poháru jezdíme na handbiku jen dva: Patrik v kategorii H1 a já. Ale chápu, že kluci se musí starat o rodiny a pro holky je cyklistika dost náročný sport, který se bez podpory dělat nedá (o tom hodně ví i můj manžel). Komise handicapovaných Českého svazu cyklistiky to handbikerům moc neusnadňuje, nominační kritéria jsou přísná - závodník musí skončit v závodě světového poháru v první polovině startovního pole a zároveň být nejhůře do osmého místa. Pro jiné paracyklisty tato pravidla neplatí, mají jinak postavené nominace. Nechápu, proč se skomírající český handbike nejenže nepodporuje, ale ani se mu neměří stejným metrem jako ostatním. To je přesně problém, kvůli kterému jsem psala článek Proč je paraolympiáda para.

Připravuju si tréninkový a závodní plán. Chci toho letos stihnout hodně, mimo jiné i tři závody SP. Taky musím chodit do práce a řešit běžné provozní problémy jako třeby teď s reklamací vozíku....."Proč mi to Pane děláš těžší...." navazuje z rádia Jiří Dědeček, "každej tu na tvou lásku hřeší, a mně nezbejvá než se ptát: Proč mi to Pane děláš těžší...to už mě asi nemáš rád."

P.S. Kdo dočetl až sem, tomu chci vzkázat, že knížka bude mnohem optimističtější. Určitě :-).