Paralympiáda aneb Jak to vlastně bylo

Brazílie. To slovo mrazí. Mělo by ve mě vyvolávat přesně opačné pocity. Horko, pláže, samba... Tyhle zážitky mě minuly, ale mám jiné. Ne špatné, jen jiné.Fotky z Paralympiády

Sen se měnil ve skutečnost bez ohledu na mé představy o tom, jak by to mělo probíhat. Už začátek se příliš nevydařil. V letadle jsem celou noc mrzla. Mikina a deka nepomohly. Ráno mě bolely všechny svaly, které cítím. Škubání nohou signalizovalo, že problém bude i v necitlivém zbytku těla. Při cestě na letiště jsem se při skoku do vlaku netrefila a zažila první tvrdé přistání. To skutečné proběhlo bez problémů.  Po šestnácti hodinách cesty jsme se ocitli letišti v Riu de Janeiro. Nekonečně dlouhé čekání: než vystoupí všichni pasažéři, než přivezou úzkou transportní židličku, než vyklopí tři vozíčkáře na sedadlech přede mnou do jejich vozíků... První dojem - jsme sami v předimenzovaných chodbách obrovského letiště. Nechce se věřit, že jsme ve městě, kde žije sedm miliónů lidí. Na pásu se točí poslední dva kufry. Je pět hodin ráno místního času. Co tady vlastně hledáme?

Hloupá otázka. Dál jde všechno podle plánu.  Ubytování ve vesnici, první šok z návštěvy obří jídelny. Nikde nic nechybí, dokonce i handbike se podaří sestavit  a zaparkovat v obývací místnosti do trenažéru. Kromě dvacetimetrového obýváku tvoří budoucí byt pro brazilského manažera dvě ložnice s koupelnami. Vše na slušné evropské úrovni. Detaily jako chybějící zásuvka pro zapojení designové lampičky u postele, popřípadě absence čaje v jídelně (došel den před naším příjezdem a byl doplněn dva dny před odjezdem) nám rozhodně pozitivní dojem z vesnice nemohou nabourat. Z balkonu je výhled do centrálního parku, který obklopují další osmnáctipatrové novostavby. V parku jsou dětská hřiště, hřiště na volejbal i tenis, brouzdaliště s fontánkami. Hezké. A trochu kontrastující s polozbořenými domky nalepenými na úpatí kopců podél silnice, po které jsme přijížděli. Sociální rozdíly jihoamerického řádu. I proto jsme zavřeni za dvojitým plotem posíleným rotou vojáků se samopaly.

V sobotu zjišťujeme, kde se tady dá jezdit. Narážíme na první problém. Ve vesnici jezdit nelze, motá se tu příliš lidí a autobusů. Chvíli mi trvá, než  s handbikem přejedu přes všechny retardéry, úzké východy a nedodělané chodníky ven z vesnice. Tady začíná džungle. Místy doslova - podél jezera jsou za plotem chráněné biotopy s krokodýli. Kousek od vesnice je cyklostezka. Jedu po ní, ale příliš často dřu spodkem handbiku o příliš vysoké nájezdy. Navíc stezka náhle končí. Vracíme se. Tudy cesta k plnohodnotnému tréninku nepovede.

Naštěstí potkávám v jídelně Renatu, která mi nabídne, ať další den jedu na trénink s nimi. Jezdí s Rafalem a dalšími polskými cyklisty trénovat do Pontalu na trasu obou našich závodů. Je to jen sedm kilometrů, ale v poměrně hustém provozu. Jsem Polákům vděčná. Početná výprava českých cyklistů má jiné priority.

Poprvé jedu po asfaltu, na kterém se bude závodit. Žádné překvapení. Dvouproudá silnice, otočka, která mě vynese až na vydlážděné parkoviště, vítr z boku.  Brazilci jsou neuvěřitelně milí. Objíždějí nás širokým obloukem, troubí jen proto, aby zároveň ukázali vztyčený palec. Z pláže nám mávají děti. Začínám se těšit. Atmosféra velkého svátku graduje večer, kdy se jdeme podívat do plavecké haly na závody Běly Třebínové. Přicházíme ve chvíli, kdy vřava vrcholí, neboť v bazénu finišuje Brazilan. Vyhrál. A chvíli po něm získalo Česko díky Běle první bronzovou,  paralympijskou medaili. Jsme jen dva, obklopeni šílícími Australany a Ukrajinci. Zdeňkovi se přesto podaří dát jim najevo, že v bazénu nejsou jen jejich plavci. Zítra musíme jít na semifinále stolního tenisu, snad přineseme štěstí i dalším Čechům.

Vsuvka: Naši medailisté jsou skromní a zaměstnaní lidé. Kdo si myslí, že bujaře oslavovali každou medaili, velmi se plete. Běla i Arnošt byli až do posledního dne v bazénu a pokoušeli se rozšířit svou sbírku, což se Běle podařilo a vylovila stříbro.  Arny se musel "spokojit" s jedním zlatem. S jedním a stejně jako na Olympiádě, pro ČR jediným. Jirka v pinčesu opravdu bronz vybojoval, bronz přidala atletka (vrh koulí). Dvě medaile zajistil lukostřelec David Drahonínský, můj kolega ambassador u Braunů, z toho stříbrnou v jednotlivcích a bronzovou ve spolupráci se Šárkou v týmové soutěži. Jeho závody probíhaly dva dny před odjezdem a je mi trochu líto, že jeho úspěch se ztratil v přípravách na odjezd. Celou dobu Paralympiády byl v Brazílii reportér a kameraman ČT, záznam lukostřeleckých závodů jsem však hledala marně. Někde v překladu se ztratilo i to, že David po vybojovaném stříbře požádal svou přítelkyni o ruku. I tohle k velké show patří. Francouzská a anglická média to pochopila.

Trénink, sprcha, jídlo, dvě hodinky relax, vyjetí, fandění v hale nebo u televize, která přenášela závody na šesti kanálech... Čtyři dny uběhly jako nic. Nadešel den D. Časovka, dvacet kilometrů, šance najet slušné umístění, neboť v silničním závodě jsme byly spojeny s kategorií H4.

Středa 14.9. Sedím v závodním depu na trenažeru a zahřívám svaly. Okolo mě projíždějí handbiky, které neznám, na nich holky, které poznávám. I když některé jen těžko, neboť vypadají, že léto strávily v Dachau. Není zde žádná možnost rozjet se na silnici. Jsme namačkány na úzkém výběžku do moře a obklopeny uzavřenou tratí. Start. Cítím se dobře. Jedu dobře. Jen dobře. Na to, abych předjela Slovenku, Brazilku nebo Číňanku to nestačí. Nebudu se vymlouvat, ale je to zklamání. Připadá mi, že jsem tři roky trénovala úplně zbytečně.

Je to zvláštní, ale vím, že právě tohle zklamání mě nakoplo do dalšího dne. V pětačtyřicetikilometrovém závodu jsem konečně prodala to, co jsem měla natrénováno. Škoda, že jsem v závěru nepředjela Sandru, se kterou jsme se střídaly na špici našeho minibalíku. K závodu jsem neměla žádné propozice, a tak jsem vycházela z toho, že jedeme na "přepočet" stejně jako při časovce. Jenže při silničním závodě se žádný přepočet nekonal, tudíž Sandře stačilo předjet mě o patnáct centimetrů ne vteřin. Byl to zvláštní závod - diskriminovaně se musely cítit kvadruplegičky, které také startovaly s námi. Je hloupé, že nás slučují, už dávno nás nejezdí jen pár. Počtem závodnic se vyrovnáme mužským kategoriím H2 a H5, které jezdí samostatně.

Páté místo na světě mezi těmi, kdo provozují handbike na špičkové úrovni a jsou na tom stejně (co se týká míry postižení), je skvělé a těžko se bude mé následovnici překonávat. Silniční závod ukázal, že za čtyři roky bude paralympiáda patřit mladé generaci a těm, které se připravují na stejně profesionální úrovni jako zdraví sportovci. Jsem ráda, že jsem mohla zažít dobu, kdy bylo možné měřit síly s ostatními bez ohledu na věk a míru profesionalizace. Obětovala jsem tomu leccos, ale dostala jsem ještě víc. Mám v hlavě moře zážitků a příběhů. Snad budu schopná je někdy vyprávět. Zatím to nejde, jsou příliš čerstvé.

Bez všech, kteří mi pomohli, ať už finančně, nebo tím, že mi drželi palce, bych tohle všechno nezažila a tuto moŽnost neměla. DĚKUJU!

P.S. Jdu uklízet. Vypadá to tu na výbuch menšího šrapnelu a už se nemám na co vymlouvat.