Paralympiáda - příběhy WH4*

Sandra Graf (narozena 9. prosince 1969) je švýcarská sportovkyně na invalidním vozíku. Graf soutěží v para-atletice a para-cyklistice. Graf dvakrát pozastavila svou kariéru, aby měla děti. V roce 2003 ji plicní embolie zabránila soutěžit v maratonu a na vzdálenost 5 000 metrů, v para-atletice závodila již jen v distancích 800 a 1 500 metrů (na atletickém vozíku zvaném „formulka“).

Od roku 2000 do roku 2016 soutěžila v pěti po sobě jdoucích letních paralympijských hrách a v letech 2008 a 2012 získala v maratonu bronzové medaile. V roce 2012 zvítězila také v silniční cyklistice.

"Moji rodiče mě učili: Sport je nejlepší škola života. Nic nefunguje bez disciplíny, bojovnosti, vytrvalosti a soutěže. Jako dítě jsem závodila na lyžařských závodech, jako teenager jsem vstoupila do gymnastického klubu a vyzkoušela jsem si i atletiku, a díky sportu jsem našla také své osobní štěstí, protože jsem v tělocvičně poznala svého manžela Martina a jsem ním vdaná už mnoho let. Ale byl to také sport, který dramaticky změnil můj život, když jsem v roce 1991 při gymnastice spadla z kruhů.“

Sport přináší vítězství i prohry, to Sandra dobře ví. Jako držitelka světového rekordu na 5 000 metrů (para-atletika) byla favoritkou her v Aténách v roce 2004. Závod však kvůli technické závadě nedokončila. Po čtyřech letech Paralympiádu v této disciplíně vyhrála.

Moje setkání se Sandrou: Když jedete s někým dlouhý závod a uzavřete  - často beze slov - dohodu o tom, že se budete na špici závodu střídat, navážete s takovým člověkem vztah, který se v průběhu závodu vyvíjí. Vysíláte signály o své kondici a naopak přijímáte signály o tom, jak je na tom právě soupeř, za mě spíš přítel než soupeř. Je skvělé, když se z vás na jeden závod stane tým, jehož jediným cílem je dojet co nejrychleji na dohled od cíle - pak teprve začnete boj o první místo. Takto jsme se Sandrou absolvovali závod okolo jezera Sempachersee v roce 2018. Ona domácí favoritka, já průměrná závodnice z divokého východu. Díky Sandře jsem ujela 43 km průměrnou rychlostí 36,5km/h. Třešničkou na dortu bylo, že jsem ji v cíli porazila. Ale protože je jiná kategorie, možná závěr vypustila - proč by se se mnou honila? Na Paralympiádě jedeme silniční závod spolu, pokud bychom se ocitly v jednom balíku, určitě finiš nevypustí.

Jennette Jansen (narozená 17. dubna 1968) je paralympionička z Nizozemska, která se poprvé objevila na paralympiádě v atletických soutěžích v Barceloně v roce 1992. Tam v kombinovaných třídách TW3-4 vyhrála dvě stříbra na 5 000 m, maraton a také bronz na 1 500 m. V době her v Atlantě v roce 1996 byla součástí nizozemského týmu v basketbalu pro vozíčkáře, který získal stříbrnou medaili, pokračovala v basketu i v letech 2000 a 2004, ale bez dalšího medailového úspěchu. Nakonec přešla na paracyklistiku  - nejprve kvůli ke svému handicapu – amputovaným končetinám, v kategorii WH5 – handbike na kterém se klečí.  Jennette se s fyzickým postižením už narodila – její nohy nebyly úplně vyvinuté. Když jí bylo 9 let, lékaři jí nohy amputovali, aby mohla začít chodit s protézami. Stále však musela používat berle, protože měla také křivá záda a neměla dobrou rovnováhu. Kvůli zádům přešla v roce 2018 na klasický handbike do kategorie H4. Absense končetin jí zde dává výhodu – je lehčí než její soupeřky. Na druhou stranu se musí říci, že trénuje tvrdě a titul trojnásobné mistryně světa (2018,2019,2021) si zaslouží.

S Jennette jsem se dala do řeči v kempu ve Švýcarsku. Byl krásný červnový den a my jsme měli za sebou časovku, která byla zároveň prologem Tour de Swiss (etapový závod zdravých cyklistů). Trochu jsem záviděla Jennete, že nemusí řešit bezbariérovost karavanu - prostě se přitáhne, odrazí se a vyskočí - a je doma bez nějaké plošiny, zvedáku či složité manipulace s vozíkem. Přitáhnout se umím také, ale zbytek... bez nohou je život tak lehký!

Tour de Swiss byl jeden z prvních závodů, které jela Jennette na "normálním" handbiku (omlouvám se všem - většinou amputářům, kteří jezdí na klekačce, ale na "tohle" bych vážně nesedla - tady jde o hlavu, která trčí dopředu, obličej nebezpečně blízko klik pak odnese každý pád!). Jennete se teprve učila, jak se handbike chová v zatáčkách. Ptala se mě, jak rychle jsem jela v nejprudší pasáži - jela jsem v ní přes osmdesát, asi o deset (km/h) víc než ona. Uložila si to do paměti a od té doby na sobě ohromně zapracovala. Ví, že není dobrá ve finiši, a tak půjde v závěru závodu do úniku - myslím, že nikdo z nás nemá šanci. Nebo se pletu?

Sandra Stöckli se narodila se v roce 1985 ve Švýcarsku, je tedy ve srovnání se soupeřkami mladá, vysoce motivovaná a s ambiciózním cílem stát na pódiu v Tokiu. Sandra Stöckli je paraplegická od svých 14 let. Po ukončení školy zahájila obchodní praxi ve státní správě. Závodila poprvé v roce 2014. V roce 2015 se rozhodla plně soustředit na paracyklistiku. K medaili na mistrovství světa se probojovala až letos. V silničním závodě v Cascais byla druhá. Hodně jí pomohl přechod z handbiku vyráběného v USA na handbike české výroby (Kooma, Václav Antal).

Sandru znám od té doby, co závodí. Když mi Zdeněk hlásil pořadí v kategorii WH4, vždy jsem se ptala na její čas. Závodili jsme na stejné značce handbiku. Dlouho to vypadalo, že "mladá" svůj výkon neposouvá dopředu - jedinou výjimkou, kdy mě porazila, byl silniční závod v Riu. Jeli jsme tehdy spolu a na každé obrátce jsme viděli, jak se nám hlavní pole sedmi soupeřek vzdaluje. Nakonec byla Sandra osmá a já devátá. V tu chvíli mi to bylo úplně fuk - byla jsem ráda, že jsem dojela. Horší "setkání" jsme zažily letos v Ostende. Opět máme stejné handbiky - to asi nebude náhoda! Zřejmě i Sandra sleduje, na čem jezdím :-) Nějak se nám ty handbiky při závodě skamarádily - můj na to doplatil, protože skončil po srážce se sloupem bez kola - nebudu to rozebírat, asi mi mělo dojít, že její styl jízdy je více než riskantní. Měla jsem si držet větší boční odstup. Doufám, že tak zblízka už Sandru nepotkám, ačkoli kdybychom byly v Tokiu v jednom balíku s ostatními favoritkami z WH4 nebudu protestovat.

*WH4 - míšní léze Th11-L12, mícha porušena v bederní oblasti, funkční sed, často chabý pohyb končetin (pohyb neumožňující chůzi).