Paralympiáda - příběhy WH3*
Francesca Porcellato je italská paralympionička, narozena 5. září 1970. Soutěžila na mezinárodní úrovni ve třech různých sportech. Porcellato zahájila svou sportovní kariéru jako závodnice na vozíku - „formulce“ (atletika), zúčastnila se šesti letních paralympijských her, poté přešla na běh na lyžích (sedí se ve skořepině "sledge"), kde získala zlato na zimní paralympiádě 2010. V roce 2015 se stala dvojnásobnou světovou šampiónkou v kategorii H3 na handbiku.
Francesca měla nehodu ve věku 18 měsíců, na příjezdové cestě u domu ji srazilo nákladní auto. Od té chvíle ochrnula. V sedmdesátých letech bylo postižení stále tabu, společnost nebyla připravena ji přijmout, ale Francesca byla živel - s pomocí své rodiny se naučila překážky zvládat. „Svět se dnes změnil“, říká k tomu ve své knize, „měla jsem to štěstí pozorovat tento vývoj, který se týká handicapovaných v běžném životě, ve škole i při sportu. Pamatuji si, když jsme odjížděli na Paralympiádu do Soulu (v roce 1988) - lidé, kteří nás viděli v oficiální uniformě, se nás ptali, do které svatyně se jedeme modlit za uzdravení…“
Francesca tedy začínala jako atletka, závodila na maratonech po celém světě. Poté ji italský sportovní svaz požádal, abych vyzkoušela zimní disciplínu – běžecké lyžování. Píše, že nechtěla nezdvořile odmítnout, nikdy na hory nejezdila, ale byla zvědavá, tak to vyzkoušela. Úspěchy nepřišly hned, ale Francesca má povahu buldoka – když se zakousne, nepovolí. Pro barvu vlasů ji novináři začali říkat „Flying Red“ (Létající zrzka). Po zlatu na zimní paralympiádě 2010 hledala novou motivaci. Handbiking byla tehdy mladá sportovní disciplína. Francesca na to vzpomíná: "Nejprve mě handbike děsil. Ležet a téměř nic před sebou nevidět... Nastoupila jsem do tohoto „podivného kola“, jen abych měla návaznost na zimní tréninky na běžkách. A zamilovala jsem se do něj.“ Na Paralympiádě v Riu získala dvě bronzové medaile (v časovce zvítězila Karen Darke a druhá byla Alicia Dana). Z Tokia si chce přivést zlato.
Na Francescu mám vzpomínku asi z roku 2015, kdy se v Maniagu/Itálie konal závod světového poháru. Snažila jsem se držet v prvním balíku, ale na kostkách při průjezdu městem mi vždy spadl řetěz - balík mi poodjel a mě trvalo dalších tři kilometry, než jsem je dojela. Jeli jsme asi sedm okruhů. Na začátku posledního spadl řetěz i Francesce - poté, co jsem ji dojela se za mě zařadila a já ji dotáhla k balíku. V závěru mohutným finišem vybojovala zlato. Pak mi děkovala, že jsem jí zachránila závod - bylo mi ctí, odpověděla jsem :-)
Alicia Dana (narozena 12. února 1969) je americká handbikerka. V roce 2001 se kvalifikovala do paralympijského cyklistického národního týmu. K tomuto sportu se vrátila v roce 2011 po osmileté pauze po narození dcery. Jako teenagerka Dana začala používat handbike poté, co se zranila na lyžích. V 90. letech jela na handbiku z Washingtonu do Vermontu, aby získala prostředky na sportování lidí se zdravotním postižením.
V roce 2010 ji naopak pomohli cizí lidé - vybrali asi 10 000 dolarů na nákup špičkového kola poté, co jí starý handbike někdo ukradl. Dana i díky této sbírce trénovala v olympijském výcvikovém středisku v Coloradu. "Na této klinice jsem se dozvěděla, co je zapotřebí, abych se dostala do týmu a co vlastně trénink zahrnuje. Dalo mi to skutečný skokový start a motivovalo mě to."
Dana se vrátila na mezinárodní scénu v roce 2012 pátým místem na paralympiádě v Londýně. Od té doby, co startuje na závodech v USA společně s muži, je v Evropě téměř neporazitelná. O to více musela být překvapená, když ji v roce 2019 ve finiši na Mistrovství světa předjela tehdy neznámá závodnice Annika Zeyen. Aliciu si ze závodů moc nepamatuju - většinou ji zahlédnu jen na startu. Výjimkou bylo letošní Ostende - závod světového poháru. Nějakou záhadou, ve které hrálo roli hnusné počasí, jsem ji dojela a udělaly jsme balík s oběma Sandrami - Alicia oznámila, že se budeme střídat - na to jsem řekla jen ok, jednak se to rozumí samo s sebou, jednak jsem jela takové tempo, že víc jak dvě hlásky jsem ze sebe nedostala. Škoda, že to naše střídání skončilo po zásahu "mladé" Sandry mým nárazem do sloupu - sice už jsem s Aliciou párkrát na pódiu stála, ale tohle stříbro by pro mě mělo chuť vítězství - nemluvná Američanka na mě poprvé během závodu promluvila :-)
Annika Zeyen – německá paralympionička, narodila se 17. února 1985. Ve 14 letech spadla z koně a ochrnula. Během rehabilitace začala hrát basketbal na vozíku, nyní závodí na handbiku (H3).
V roce 2001 už hrála na německém mistrovství žen a byla jmenována nejcennější mladou hráčkou. Na svých prvních paralympijských hrách soutěžila v roce 2004 v Aténách. Následně hrála za národní tým, studovala na University of Alabama, obor reklama a grafický design. Zde také hrála basketbal.
V roce 2013 prohrál německý tým velmi těsně evropský šampionát s Nizozemskem (před davy domácích fanoušků) a na paralympijských hrách v roce 2016 získaly německé basketbalistky také „jen“ stříbro. Možná proto se Zeyen rozhodla odejít z basketbalu a věnovat se kariéře v atletice pro vozíčkáře. Vyhrála každý závod, ve kterém soutěžila na německých národních šampionátech a vytvořila nové národní rekordy na 800 m, 1500 m a 5000 m a po pouhých šesti měsících v tomto sportu se kvalifikovala na mistrovství světa 2017 v Londýně. Ale žádnou medaili se ji nepodařilo získat. V červnu 2019 poprvé závodila na handbiku. Vedla si dobře, na závodě světového poháru v Baie Comeau obsadila druhé místo v silničním závodě (to bylo poprvé ze tří společných závodů, kdy mě těsným rozdílem porazila).
V září 2019 Annika zvítězila v silničním závodě žen na mistrovství světa a odnesla si duhový dres. Bylo to překvapivé vítězství - o něco více než 1 sekundu porazila favoritku z USA Alicu Danu. V portugalském Cascais (2021) byla v časovce druhá za Francescou Porcellato z Itálie. O dva dny později ji však ve finiši silničního závodu porazila a duhový dres obhájila.
V Tokiu tak patří k hlavním favoritkám závodu v časovce (v silničním závodě budeme mít kromě Francesky Porcellato a Alicie Dana ještě soupeřky z kategorie H4, o těch více v dalším článku).
Anniku jsem poprvé "viděla" na závodě ve Schwarzvaldu v roce 2019. Do Schwarzwaldu ráda jezdím, mám odtud kukačky za třetí místo v závodě světového poháru (2015). Slovo viděla je v uvozovkách, protože jsem ji na časovce neviděla. Startovala 4 minuty přede mnou. Podle mých výpočtu jsem ji měla zahlédnou na silnici kroutící se nad údolím. Zahlédnout a možná předjet. Jenže já ji neviděla! To mě vyděsilo! Přeci nejedu takovou dálku, aby mě porazila "no name" Němka? Neporazila, vyhrála jsem o necelé dvě minuty, ale to jen díky tomu, že jsem poslední kilometr jela úplnou hranu (za mohutného Zdeňkova povzbuzování). V cíli časovky jsme museli čekat, až dojedou všichni, abychom se mohli vrátit do místa startu (silnice pokračovala do sedla sklonem, který většinou handbiky na závodě nejezdí). Přijela jsem tedy k Annice a povídám jí, že jela moc hezky a proč nejezdí na závody častěji - v září bude mistrovství světa, pojede? Na to mi odvětila, že se musí zeptat trenéra... Aha, tak v Německu na to mají systém, pomyslela jsem si. Asi děvče nemá jasno, co vlastně chce... Zřejmě se trenéra zeptala, protože v září vyhrála mistrovství a bylo vymalováno.
*WH3 kategorie - ochrnutí v důsledku přerušení míchy v oblasti Th3-Th10 (hrudní obratle), porušená stabilita v sedě=břišní a zádové svaly částečně nefunkční