Opakování je matka moudrosti
Hodně poslední dobou čtu. Chci zjistit, co se událo ve světě literatury, který mě tak přitahuje. Bylo mi asi osm, když jsem se rozhodla, že až vyrostu, budu psát knížky. Tak nějak bylo jasné, že to je činnost, která mě neuživí, proto jsem to nikomu neříkala. Tedy kromě své nejlepší kamarádky. Čtu a také uklízím své šuplíky s deníky. A podívejme se – zdá se, že život se opakuje v nekonečné smyčce. Zdá se, že všechno už tu bylo, všechno již bylo napsáno. Deset let staré texty jsou kurzívou.
Bylo mi z toho smutno. Nedovedu si představit, že budu v důchodu a nebudu pracovat jen vařit, uklízet a topit. Časově náročná a mizerně hodnocená práce. Občas je skvělé, dát si volno. Nemuset tlačit vozejk do kopců a po hrbolatých chodnících. Ale sedět doma pořád? Hrůza.
Opravdu jsem nečekala, že za deset let budu ještě naživu a budu toužit po pracovním procesu. Sedím doma už třetí měsíc, a ještě mě to nepřešlo.
Příště musím být opatrnější. Někdy si svým výrokem nadělám opravdu nepřátele tam, kde jsou korektní vztahy nutností. Je to tím, že na mluvení nemám talent. Včerejší psychologické testy na mě prozradily: „Patříte k lidem, kteří v komunikaci mluví přímo a otevřeně; jdou rychle k věci a hromadí logické a platné argumenty. Nemají rádi vágní nebo ambivalentní prohlášení; ostatní se snaží přesvědčit především obsahem svého sdělení. Obvykle jsou vysoce orientovaní na výkon a organizují zdroje a lidi tak, aby dosáhli co nejlepšího výsledku. Na druhou stranu jim poněkud chybí takt a diplomacie…“.
Obávám se, že s tím budu bojovat do konce života. Geny po dědečkovi, který byl diplomat, jsem tedy nezdědila. Prý se mnou díky tomu není nuda.
Moc si tyhle věci neberu. Kdyby mě měla rozhodit iracionální komunikace s jedinci s vysokou hladinou hormonů, tak budu jezdit na handbiku jen na cyklostezkách a nejlépe mezi druhou a třetí v noci.
Na handbiku jezdím duo tréninky: jeden na trenažéru, druhý na silnici. Od začátku roku jsem najela 1.200 km. Asi mám trenažér hodně utažený. A provoz na silnici mě opravdu vyčerpává. Včera na mě nějaký kretén v protisměru troubil jak blázen. Víc u kraje jsem už jet nemohla. Fakt nevím, co s tím. Nechci, aby mě ostatní řidiči měli rádi. Budu jim vděčná, když mě nebudou nenávidět.
A vděčná, to já jsem. Pokaždé když se vrátím celá z tréninku na silnici, pokaždé, když se mi na cyklostezce nedostane pod kolo dítě nebo pes. Pokaždé, když se vrátím celá ze závodů.
Závodů už moc nebude. Budu to brát tak, jak to půjde. Zdeněk chce jet do Paříže a já mu slíbila, že pro to udělám, co bude v mých silách. Zatím není nominace vůbec jistá. Změnil se bodovací systém. Snad v květnu v Ostende pár bodíků ještě přidám.
Odpočinu si zřejmě až za rok. Vlastně příští rok také ne. Jak říká můj muž: "Odpočineš si až v hrobě."
Ještě předtím bych si ráda užila vnoučat.