O fyzikálních zákonech a dobrých lidech

Dnes se to opět stalo. A já nemohu jinak. 

Musím o tom napsat, ačkoli vím, že tento blog čtou jenom mí extrémně věrní kamarádi. Vím, je to pořád dokola. závody, trénink, cesty do práce, anonymní příběhy. Já si to uvědomuju, proto jsou intervaly mezi články delší a delší (až budou nejdelší na celém světě, a to už se na vás asi budu dívat odněkud seshora, nebo zdezdola, ale tam se aspoň ohřeju). Chápejte, že nemohu psát o svých nejbližších, vidím je jen zřídka (poslední dobou se to týká i manžela ukrytého v garáži, na dvoře nebo místním kulturním zařízení).

Vím, měla bych teď psát úplně jiný report, který mám zítra odevzdat auditorovi, ale to je kapitola na úplně jiné téma. Zelené téma. A americký prezident včera prohlásil, že neděláme dobře - my, Evropané, potažmo my, česká energetická firma, která mě zaměstnává. A prý si můžeme strčit Green Deal kamsi. Ale o tom opravdu psát nechci.

Já, stará babička, která pověsila závodní handbike na hřebík (raději bych tam pověsila tretry, ale ty už tam dvanáct let visí), jsem každý den osočována z toho, že sportuju nebo závodím. Taková nespravedlnost! No, vlastně je to každý druhý den, ale na podstatě věci to nic nemění.

Ale vážení, já vůbec nezávodím! Pokud jedu od metra z kilometrového kopce na Brumlovku šusem, tak je to proto, že můj vozík nemá brzdy. Má tedy něco jako brzdy, ale ty jsou jen parkovací a nejdou použít za jízdy. Pokud bych je nějakým omylem zatáhla, stane se jediné: vypadnu z vozíku jak zralá hruška a zlomím si obě nohy těsně nad kotníky, kde je mám přivázané. Přesněji řečeno zlomím si jen pravou nohu, v té levé mám tolik železa, že se nezlomí, ale je nebezpečí, že si to železo cestu ven přeci jen najde.

A proč jezdím tak rychle? Proč jezdím z toho kopce rychleji než před Paralympiádou? Jednoduše protože je zima. Je mi zima. Je mi zima na prsty, které po kilometru tření o obruče kupodivu nepálí, ale mrznou tak, že je u podjezdu dálnice už necítím. Tady vyzývám fyziky, ať mi vysvětlí, jak ten přenos energie funguje. Chápu ho, ale jen v rámci teplot nad bodem mrazu. Při teplotách i lehce po bodem mrazu všechno funguje skokově jinak/subjektivní pocit. Já si nestěžuju, opravdu ne. Cestovat do práce "pěšky" je mé rozhodnutí, mohla bych jet autem, ale obávám se, že bych do práce přijela tak vynervovaná, že bych nebyla schopná myslet. Tak proto vás, pane, každé ráno míjím šílenou rychlostí. Já nechci být dříve v práci. Já chci být dříve v teple.

Kromě fyziky a neustálého vysvětlování, co je setrvačnost, jak se s ní dá pracovat, když chodíte, a co s vámi udělá, když se vozíte (drazí spoluchodci, já opravdu nezastavím na místě, neumím číst vaše myšlenky a ta sluchátka ve vašich uších jsou vaše riziko) řeším milé paní v metru. Teď to myslím naprosto bez ironie. Opravdu se mi poslední dobou stává, že ke mně přijde paní a řekne mi slova plná obdivu. Děkuju! Děkuju moc!

Jen si připadám trapně. Moje zásluhy spočívají pouze v tom, že jedu pozadu dolů po eskalátoru. (eskalátor jede, já na něm stojím). Na tom přeci není nic těžkého ani fyzicky ani psychicky. Jasně že je to malinko o odvaze, ale po prvních třech jízách už jen rutina a soustředění. Ano, na tom stojí můj život na vozíku: Zodpovědnost, disciplína, vytrvalost. Tři matky každého úspěchu. Bez nich bych nepřežila. Přesto k dokonalosti leccos chybí. Třeba otec - štěstí.