Noční můra

Tak už nám skončil výjimečný - pardon nouzový - stav a můžu zase psát. Svobodně psát? To jsem stejně nikdy nedělala, autocenzura ochraňuje mé blízké a někdy i mě :-)

V rádiu říkali, že si máme sepsat, co nám koronavirová doba dala a co vzala. Třeba učitelé se prý naučili zacházet s výpočetní technikou. Děti pochopily, že škola je úplně zbytečná - potkat kámoše mohou i na hřišti (a je tam větší zábava). Naopak rodiče zjistili, že Marie Terezie věděla, proč zavedla povinnou školní docházku. Přeci proto, aby se dělníci mohli soustředit na budování ekonomické prosperity pana továrníka! Mnoho kancelářských myší, a já k nim také patřím, zjistilo, že jejich práce žádnou prosperitu nebuduje, a začali se realizovat vařením a zvelebováním domova.

Pro mě se toho moc nezměnilo. Hadr na puse mi přišel ve srovnání s vozíkem jako směšná komplikace. Měla jsem svůj plán - pracovní a tréninkový. Už jsem věděla co dělat, kdyby se ty dva dostaly do konfliktu. Snad jen okruh přátel jsem trochu zmenšila. Mnohé psychicky rozhodilo, když zjistili, že jejich oběti jsou úplně zbytečné, a začali se chovat iracionálně. Na tohle mám hodně silné radary - za 25 let v totalitě už nebezpečného blbce rozeznám.

Nastala koronavirová totalita. Myslela jsem si, že tohle už je za námi, že většina společnosti už na praktiky bolševika zapomněla, že vymřeli udavači, vymývači mozků, že branná cvičení jsou už jen k smíchu. A vida! Jedno takové, nepříliš povedené, jsme právě absolvovali!

Myslela jsem, že mohu mít svůj názor, pokud tím neškodím jinému člověku. Vždyť jsem jen bezvýznamný mrzák, žádná Soňa Peková. Omyl. A přitom jsme na začátku všichni chtěli jen jedno - zabránit zbytečným úmrtím. Holt i cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly (a příkopy plnými špíny).

Ve dne nemám čas se tím zabývat, ale v noci se mi zdají utíkací sny. Někdo za mnou běží a většinou mě chytí: "je to nefér", vysvětluju mu, "nemůžu běhat, tak proč mě honíš?" Ten člověk mi ukazuje nějaký průkaz. On může honit každého. Za totáče, po totáči, před koronou, po koroně...

Jsou to jen sny. Zítra ráno vstanu a sepíšu si konečně, co mi tahle doba přinesla:

Uklizený dům. Paradeník přepsaný do audioknihy. Setkání s Bárou Hrzánovou a světem pražské kavárny (kafe nepiju). Zážitek zrodu umění (asi zajdu častěji do divadla) a profesionalita (kam se hrabe bankovnictví). Setkání s mou první vnučkou. Držela jsem v náručí malou ženskou! Je to úplně jiný tvor než mí tři vyhublí a hyperaktivní chlapečkové. Pochopila jsem, že z ní bude jednou osobnost (a ze mě už jen prach, tak to má být).

Tohle období dárků mě nabilo novou energií. Doufám, že mi vydrží nejmíň na dalších 440 dní. Schovám si ji do zásoby. Už tam mám pár vtipných knížek, na které se v první vlně nedostalo. Třeba na podzim...

Momentálně na mě leze opožděné jaro. Právě se hlasitě směju u bláznivé reklamy o medvídcích Haribo... a zároveň mě z ní lehce mrazí. Proč? Všechny jsou přeci tak úžasně štavnatý! A úžasně gumídkový!... A moji skáčou hop, hop, hop!

Vidím tu ošklivou manažerku mluvící dětským hlasem a vtipné mi to připadá asi jen proto, že nejsem úplně normální :-)