Milý Ježíšku

Milý Ježíšku,

chtěla bych tě poprosit, udělej s tím něco. Myslela jsem na to celou dobu, co jsem jela v úterý v autobusu. Zmrzlé ruce jsem si schovávala pod sedákem vozíku a špičky nohou zase co nejdál od ostatních cestujících. Nechtěla jsem, aby přišly k úrazu. Ze škol se vracely děti a jejich pohyb v brzdícím autobusu je, jak známo, značně nepředvídatelný. Pan řidič byl moc ochotný a pomohl mi vystoupit. Bez plošiny. Tu by totiž kvůli břečce a kamínkům už těžko sklopil zpátky. Má tam senzory a bez dotyku kovu na kov se dveře nezavřou. Byla jsem moc ráda, že mi pomohl. Chodník u nás není podle normy, je moc nízko. Pozadu bych s těžkou taškou s vánočním nákupem sama nesjela. Hodila bych záda a to bylo to poslední, co jsem si v tu chvíli přála.

Je to tak. Nejsem žádný superhrdina. Občas mám úplně obyčejná malá přání. A v tu chvíli jsem si přála, aby byl chodník prohrnutý. Byl. Ale málo. Než jsem dojela těch 20 metrů k přechodu, prsty už jsem necítila. Sněhem obalená kola, sněhem obalené obruče, třetí pár rukavic kompletně mokrý. První jsem promočila sjezdem k fitku před dvěma hodinami.

"Je to skvělé posilování", říkala jsem si cestou domů. To už jsem jela středem asfaltky, kde byla břečka v minimální vrstvě. Za sebou jsem sice slyšela motor auta, ale výjímečně jsem se ke straně nehrnula. Z té závěje bych se vyhrabávala nejmíň dvě minuty. Mokré rukavice jak známo posun dopředu neusnadňují. V nějaké detektivce skončil padouch na vozíku a svému bossovi si stěžoval, že se přeci nebude do konce života jen odrážet! Přišlo mi to legrační. Teď mi to tak nepřipadalo. Ráda bych se odrážela, kdyby prsty na obručích tak neklouzaly!

Konečně jsem dojela ke křižovatce. Tady při jízdě na handbiku vypínám počítač, vytahuju pager od vrat a vycvakávám hadičku od pití. Ulice je mírně z kopce a k domovu to většinou dojede bez šlapání. Dnes to na vozíku samo nepojede. Jsou tu sice dvě vyjeté koleje, ale bohužel nikoli v rozchodu mých kol. Nejelo to. Chvíli jsem střídala pravou a levou kolej, pak jsem si vybrala levou. Levé přední kolečko jsem měla nějak zaseknuté, nechtělo se točit. Musíš ještě chvíli vydržet, prosila jsem ho, teď nemám čas dojet s tím do servisu.

Vydrželo. Před domem už mám schovaný smetáček. Jednou se mě paní doktorka na chirurgii (kde taky jinde, že?) při přesedání na rentgenový stůl ptala, jak to dělám doma. Jestli přesedám na vozík domácí tak, jako jiní navlékají papuče. Asi jsem ji zklamala, když jsem řekla, že máme v bytě dlažbu a trocha toho prachu z venku je to poslední, co bych řešila.  Že existuje sníh na to jsem jaksi zapomněla. Vzpomínky na sníh zapomínám nebo vytěsňuju rychle. Takže vytřít předsíň a po čtvrthodině i kuchyni. Tak dlouho zhruba trvá než sníh roztaje a opadá i z míst, kde jsem netušila, že může být.

V předstihu balím dárky. Letos uvidím jen jedno vnouče a to o den dřív. Ten nejpodstatnější dárek je ještě ve výdejním místě. Mám to tam jen cca 700m příjemnou procházkou kolem potoka. Doufám, že slibovaná obleva dorazí dřív než mladí. Jinak si ho bude muset vyzvednout sám. Vnouček ještě nemá pojem o čase, mě ale už dost tlačí. Mám zpoždění, už jsem měla sedět na handbiku.

Točím klikami a říkám si, jestli to má ještě smysl. Nevýhodou tréninku na trenažeru je, že se nemohu kochat krásami okolí. Když nesleduju tepovku, která rozhodně nemá setrvávat v takových otáčkách, do jakých se mi poslední dobou dostává, mám čas přemýšlet. V tomhle případě to není ku prospěchu věci. Sportovec má vyrábět svaly a endorfiny. Moc přemýšlení škodí, zvláště v mém věku.

Hlava se trénuje v práci. Ještě je funkční. Neboli ještě jim stačím. Komu? No přeci těm mladým, co jsou se vším rychle hotoví. Vlastně má ten požehnaný věk i své výhody. Zapomínám. Co jsem to chtěla na začátku říci?

Chtěla jsem si něco přát. Třeba zimu bez sněhu. Ale to dětem nemohu udělat! Sama jsem vyrůstala na kopci za barákem. V zimě jsme bobovali až do tmy. To jsme pak dělali, že nejen nevidíme, ale ani neslyšíme mámu, která na nás z balkonu volala:" ... a okamžitě domů!"

Milý Ježíšku, prosím, dej tedy dárek nám všem. Roztaj aspoň tu klouzačku, na které se všichni řítíme neznámo kam. Vrať nám život, na jaký jsem si zvykli  - ten z loňska, nebo ten před-covidový, možná i ten deset let starý. Jít ještě dál do minulosti - to se ani neodvažuju po tobě chtít, to už bych šla po svých.

Milý Ježíšku, říkáš, že zázraky dělat neumíš? Tak to je smutné. Asi to budeme muset zase odmakat sami.