Lanzarote

Zážitky z dovolené se nejprve musí nechat uležet, pak vyplave na hladinu paměti jen to důležité a zapamatováníhodné. Proto si je zkusím vybavit až teď, jedenáct dní po návratu.

Dost jsem váhala, zda si letos udělám volno na tréninkový kemp. Jarní najíždění kilometrů jsem v cizích krajích absolvovala jen jednou, v roce 2016. Bylo fajn jezdit po Istrii v krátkém rukávu, když doma mrzlo, ale návrat byl krutý a první závod sezóny daleko. Nemohu posoudit, zda má pravidelný jarní tah cyklistů do teplých krajin smysl, ale dělají to všichni, tedy nejen cyklisté, ale i handbikeři, tak snad ano. Uvidíme v srpnu.

Nový handbike odpočíval prakticky celou zimu upíchnutý v trenažéru, neboť se předělával závěs přesmykače. Bála jsem se, že jak přeprava (tj. složení handbiku do krabice), tak zátěžové ježdění po neznámých silnicích může být docela stresující. Popravdě se mi nechtělo vybočit ze zažitého stereotypu TRL-PR-ZDV/SI-REG*.

Nakonec mě nekonečnost letošní zimy přesvědčila a do tepla jsme vyrazili - já, manžel, handbike a pár kilo náhradních dílů. Jeli jsme s cestovkou, neboť cena letenky narozdíl od katalogové ceny zájezdu neklesala.

Zájezd začal nad očekávání příjemným letem, celou dobu byla vidět krajina pod námi, Šumava, Alpy, Pyreneje, pevninské Španělsko včetně letiště v Malaze, kde jsme přistávali v říjnu, pak už jen Gibraltar a moře a moře...

Na letišti v Arrecife mě čekala krabice promáčknutá jen na jednom místě, takže vše vypadalo nadějně. Ještě večer jsme stroj smontovali a já pak do noci přemlouvala totálně vybitou baterii přehazovačky, aby se začala nabíjet. Intenzivní psychický nátlak pomohl a ve dvě v noci se chytla. Tímto se omlouvám všem, se kterými jsem do pozdních nočních hodin konzultovala problém. Nebudu popisovat další defekty. Bylo jich v prvních třech dnech jenom pár. Na ně jsme byli připraveni. Dokonce i náhradní praporek byl k dispozici za ten, který mi poryv větru odnesl až někam do Afriky, kde zvěstoval domorodcům heslo mého sponzora - sharing expertise!

Každý den začal po sedmé vyjížďkou po paralelní silnici k zálivu el Golfo, jednou, dvakrát nebo třikrát, podle času, neboť snídaně končila v 10.00h. Po snídani jsem přibrala Zdeňka a pokračovali jsme trochu dál do vnitrozemí, třeba do národního parku Timanfaya. Fotky nemám, tam už paralelní silnice nevedla a zastavovat na úzké silnici kvůli focení velbloudů a sopečných šutráků se mi zdálo nesmyslné. Potkávali jsme nejen motorizované turisty, ale i cyklisty a handbikery. Ostatně už řidič, který nás vezl z letiště, mi při mém jásání nad dvěma handbikery sdělil, že těch je tady všude plno. Neznělo to moc nadšeně. Na vlastní kůži jsem toleranci místních prověřila, když jsme špatně odbočili a ocitli se na páteřní silnici FV-2. Dva kilometry stačily, od té doby jsme si dávali pozor.  Jezdila jsem rychle, neboť času nebylo mnoho. jen šest dnů. Navíc jsem nechtěla být až do večeře na toustovém chlebu, když jídelna nabízela mnohem zajímavější program. All inclusive v našem zakletém hotelu mělo trochu neobvyklá pravidla, oběd končil ve tři  pak až na zmíněný tousťák bylo jen pití na baru. Na druhou stranu panovala v hotelu free atmosféra, chyběla snad už jen vůně trávy, abych se přenesla do doby, kterou znám - kvůli komoušům - jen z filmů. Hipíci, svoboda, láska, mír - a hlavně "no stress". Klientelu tvořili převážně důchodci, kterým kapitalismus k srdci nepřirostl (tím chci říci, že nevypadali, že by trávili své všední dny golfem a kouřením doutníků) a postižení s odredovanými asistenty. K oběma skupinám jsme měli blízko, takže jsme se cítili jako doma. Ostatně i lehce neprůhledně umyté skleničky a sem tam nějaký brouček na podlaze mi domov připomínali. Broučci byli neškodní, kočky divoké a večer nás kromě jejich mňoukání nic nerušilo. Asi jsme měli kliku, protože silnici u hotelu v době naší přítomnosti ozdobil úplně nový povrch a pracovní úsilí bylo prý dost intenzivně slyšet v jiné části bungalovů. Já za sebe prohlašuju, že jsme si vybrali ideální destinaci!

Celý únor jsem sice hledala informace o sousední Fuerteventuře, nakonec jsem ale byla ráda, že vyhrálo Lanzarote, kde už všichni mí přátelé ze závodů byli. Ani černá a větrná krajina nebyla tak depresivní, jak jsem se obávala. Docela se mi nechtělo domů. Mám bujnou fantazii a během celého dlouhého letu mě děsila představa, jak jedu v mraze po půlnoci směr Parking C, těším se do tepla, ale auto po týdnu mrazivého počasí nenastartuje...

Měli jsme kliku a ve dvě už jsme byli v posteli. Auto nešlo odemknout až následující den. Odešla baterie v autoklíči. Jednou bude na baterky celý svět.

Já jsem teď nabitá a jedu dál TRénink na Lačno-PRáce-ZákladníDlouhodováVytrvalost/Silové Intervaly-REGenerace). Milé Lanzarote, snad se ještě uvidíme.

P.S Nezmínila jsem dramatické mezipřistání na Gran Canarii cestou zpátky, které kvůli velmi silnému větru připomínalo nechutné zážitky z horské dráhy (vždy jsem zvracela). Bála jsem se méně než manžel. My, kteří známe seriál Letecké katastrofy nazpaměť, totiž víme, že je jen málo chyb, ze kterých se piloti a výrobci letadel ještě nepoučili. Aspoň doufám. Koneckonců, často nemívám osud ve svých rukou...