Kurz tvůrčího psaní

Zima na krku a nedostatek inspirace mě přinutil pokusit se dovzdělat na kurzu tvůrčího psaní, který pořádalo Centrum Paraple. Pan lektor René z literární akademie J.Škvoreckého se uvedl tím, že se nás zeptal, kolik lidí v populaci chce podle našeho názoru psát. Hodně - prý devadesát procent. Já jsem se uvedla tím, že po dotazu na oblíbené spisovatele jsem prohlásila, že nemám ráda Viewegha a to, co píše Hůlová, mi občas připadá jako úplný blábol. Smůla byla, že pan lektor považoval oba spisovatele za své přátele. Na oplátku jsem tedy byla informována, že to, co píšu, je něco mezi červenou knihovnou a reklamou na zubní pastu a do vysoké literatury to nepatří. Do vysoké literatury nepatří prý ani má oblíbená Agatha Christie. Tím pádem jsem spokojená. Být s Agathou v jedné škatulce byl vždycky můj sen.  

Naštěstí René nebyl urážecí typ a vycházeli jsme spolu dobře. Mile mě překvapil svou schopností empatie (co doma nemám, vždycky u chlapa ocením). Příště ale musím být opatrnější. Někdy si svým výrokem nadělám opravdu nepřátele tam, kde jsou korektní vztahy nutností. Je to tím, že na mluvení nemám talent. Telefonuju například vyloženě nerada. U nás v rodině obstarává mluvení, zpívání a fandění Zdeněk. Já fandit neumím. Když jsem poprvé stála u trati závodu, který Zdeněk běžel, tak dlouho jsem volila vhodná povzbuzující slova, až už je nebylo komu říci.

Ale abych se vrátila ke kurzu. Sešla se nás dobře vybalancovaná parta šesti vozíčkářů. Bylo hodně inspirativní vidět, jak je každý jiný a jeho osobnost se v psaní odráží. Psali jsme krátká cvičení na různá témata nebo situace. Domácí úkol byl napsat povídku na tři normostrany na téma Seberealizace. To mě bavilo. Psala jsem o jedné z handbikerek. Vymyšlený příběh založený na skutečnosti. Zdá se mi totiž, že skutečnost je často překvapivější a zajímavější než to, co by mohlo vzniknout na základě fantazie (alespoň mojí). No posuďte sami.

Druhý život

Visí hlavou dolů a čeká, až bude vhodná chvíle skočit. Teď. Salto s dvěma vruty a bezpečná Didiho náruč. Diváci tleskají a volají bravo. Nejkrásnější chvíle dne. Konečně se může uvolnit. Směje se. Pro diváky je určen úsměv jejích úst. Na Didiho se směje i očima.

„Miláčku, vstávej. Udělal jsem ti čaj. Musíš ho vypít teď. Za chvíli by už byl studený.“

„Didi, nebuď mě, zdálo se mi o našem nejhezčím vystoupení…. Co s tím topením zase je? Včera přeci funfovalo.“

„Podívám se na to, asi je slabá baterie. Než to spravím, měla bys jít domů. Nerad bych, abys tu zmrzla, princezno.“

Ano, mohla by být doma. Mary by jí nebudila. Jen by tiše položila podnos vedle postele. Pak by přišly protivné otázky. Nevyřčené v případě Mary, ale táta není takový diplomat. Neustále se ptá, co dál. Kde bude žít, co bude dělat, jak hodlá splatit své dluhy. Didiho nemá táta rád. Obviňuje ho z toho, co se stalo.

„Počkám tady, bez tebe mi je smutno.“

„Dobře. Odpoledne jdeme stejně za profesorem. Snad to do té doby opravím.“

Didier stojí u karavanu a kouří. Dívá se na zasněžené vrcholky hor a přemýšlí. Nechce se mu hrabat se v topení. Ví, že nejlepší by bylo koupit nové. Ale to by nezbylo na splátky. Účty za nemocnici jsou neuvěřitelné. I kdyby mohli pracovat, spláceli by je roky. Jenže nemohou. Byli oblíbené artistické duo. Jejich turné bylo vyprodáno dva roky dopředu. Mohli si vybírat, kde stráví zimu. Zda lyžováním v Alpách nebo u moře v Tunisu. V hotelech si je předcházeli. Hrazda, na které Corina cvičila, teď leží pod plachtou za karavanem. Už ji nepotřebují. Stačilo jedno nedotočené salto.

V karavanu zatím Corina uklízí zbytky od snídaně. Plastová láhev s vodou spadla na zem. Obtížně ji loví pod postelí. Zvedá ji a s vypětím všech sil dává do horní police lednice. Dřív by ten samý úkon zvládla i ve stoji na hlavě pomocí nohou. Možná by z toho bylo úspěšné číslo. Najednou jí začnou téct slzy. Nechce brečet. Vždyť je už z nejhoršího venku. Má co jíst, kde spát a hlavně má Didiho. Opravdovĕ se do nĕj zamilovala až po tom, co se to stalo. Do té doby milovala hlavně svou práci.

Za profesorem se jí nechce. Sedí u okna a dívá se ven. Pak vytáhne tužku a začne malovat. Na papíru se objevují krásné ledové květy. Stejně neživé jako její nohy.

„Dobrý den, pane profesore. Tak jak to vidíte? Já myslím, že Cori udělala velký pokrok. Říkala, že jí občas v noci brní palce u nohy. Občas se jí nohy samy hýbou.“

„Cori je v dobré kondici. Žádné dekubity, klouby ohebné, krevní testy v pořádku. Měla by posilovat ruce a trup, aby její funkční svalový korzet zůstal co nejlépe zachován. Bude ho pro další život potřebovat.“

„Já potřebuju hlavně nohy. Na invalidním vozíku se hýbat nedá. Kdo to vymyslel? Takový krám. Venku to nejede. Všude samý obrubník nebo strmý kopec. Teď ještě ke všemu sněhové závěje. Sedím celý den jako v karavanu jako v kleci. Chci létat vysoko na hrazdě. Chci slyšet znovu potlesk diváků. Chci zpátky své tělo! Tolik jsem obětovala tomu, abych mohla dělat akrobacii. Rodiče mĕ nechtěli pustit ve čtrnácti do Berlínské akademie. Když jsem přijela na prázdniny domů, bývalí spolužáci leželi nĕkde u vody nebo lyžovali. Já v tělocvičně pilovala salta. Je to nespravedlivé! Nespravedlivé! Proč se to muselo stát zrovna mně!“

„Cori, neplačte. Spravedlnost není vlastností života. To je jiná kategorie. Život buď je, nebo není. A vy jste ten pád přežila. Můžete začít znovu. Můžete žít svůj druhý život. Takovou příležitost dostane málokdo. Jistě najdete nový smysl života.“

„Dobře, pane profesore, to se lehko řekne. Ale co mám dělat? Jsme oba akrobati, nic jiného neumíme. Didi si může najít práci v cirkuse nebo v kabaretu. Ale já? Jsem moc mladá na to, abych seděla doma a čekala, až se vrátí ze štace. Stejnĕ z jednoho platu dluhy nesplatíme. Pojištěná jsme nebyla. Kdo by pojistil akrobatku?“

„Přemýšlejte. Musíte mít dobrý nápad. Musíte najít z milionu dveří ty, které jsou otevřené jen pro vás. Kdy jste byla naposledy šťastná, Cori?“

„Nevím, asi dnes dopoledne. Kreslila jsem si. Někde tu ten papír musím mít....“

„Ukažte…. No vidíte. Je tu něco, co velmi dobře dokážete a co vás baví. Myslím, že nebude dlouho trvat a přijdete na to, jak tento talent proměnit v užitek pro vás oba. Rád vám pomohu. Mám mnoho přátel, kteří vám mohou být v začátcích užiteční.“

Cestou domů Cori mlčela. Stokrát už slyšela, že se má vzdát naděje, že už chodit nikdy nebude.  Nechtěla to slyšet. Rozhovor s profesorem byl v něčem jiný. Dostala úkol. Jako když byla malá, a trenérka jí řekla, že do týdne musí zvládnout salto s odrazem jednou nohou. Teď má za úkol zjistit, k čemu se dá využít její výtvarný talent. Nevnímala, kudy jedou, dokud Didi nezastavil v koloně aut.

„Sakra. Tudy se domů nedostaneme. Centrum je uzavřené. Úplně jsem zapomněl, že je dnes Fašing. Teď už se to objet nedá.“

„Mně to nevadí. Ty masopustní průvody jsou docela zábavné.“

„Hele, vidíš tu holčičku s balónky? Je ti podobná. Koupím ti také pár balónků, chceš?“¨

„Jo, jasně. Předvedu ti, co se s nimi dá dělat.“

„Jé, paní, vy jste udělala z balónku pejska. Lítacího. A umíte také slona? Já chci slona…“

"A co třeba Batmana? Velkýho jako já."

"Na toho bych potřebovala alespoň dvĕstĕ balónků. Musely by se svázat a vytvarovat do postavy. Pak by mohl viset třeba nad vchodem do kina. Jako reklama."

Cori se podívala šťastně na Didiho a usmála se na něj očima. Už věděla, co bude dělat. Bude dělat práci, pro kterou se narodila ve svém druhém životě.