Krysí závod

Původně jsem chtěla psát o tom, jak je všechno v pr..., medaile nebyla, v práci jsem narazila na echt podrazáka, plynárny mi vyhrožují únikem plynu a policajti pokutou za parkování (před vlastním domem). Ráno pode mnou na záchodě ujelo prkýnko ... opravdu děsná prdel. Natržená.

Pak jsem si vzpomněla na průběh silničního závodu a došlo mi, proč se mi tak moc nelíbil. Od začátku jsem věděla, že v tomhle složení budu já ve finiši ten nejslabší článek.  Točila jsem klikami - chvílemi jsem ani moc točit nemusela, neboť jízda ve vzduchovém pytli není náročná, a pozorovala náš vláček. Jako by se jízdy účastnilo jen mé tělo a duše se vznášela někde vysoko.

Renata to táhne vepředu. Že se holky nestydíte, nechat to odtáhnout maminku batolete, kterou po závodě čeká ještě cesta do dalekého Madridu. Pojede autem sama, bez doprovodu. Nebo ji nemám litovat? Sama si vybrala, chce do Tokia a pokud nepotvrdí výkonnost, Poláci ji tam nepošlou.

Za Renatou Anička. Že se na to nevykašle. Do šedesátky už jí moc nechybí a v posledním roce neuvěřitelně zestárla.  Skoro by se dalo říci nepřirozeně. Že by za tím bylo i něco jiného? Asi ji honí manžel, který do práce nechodí. Za medaile z Paralympiády je na Slovensku vyšší důchod.

Za Aničkou jede Němka Annika. Ta závodí už dvacet let. Od 14, kdy spadla z koně, hrála basket na vozíku, byla na čtyřech Paralympiádách a z každé má medaili. Letos sedla na handbike a není úplně marná. Je z nás nejmladší a nejvýbušnější.

Přede mnou se už pár minut pokouší otevřít zaklaplý uzávěr bidonu Alicia. Já snad popojedu a otevřu jí ho. Byl by to trochu nebezpečný manévr, nebudu riskovat. Alicia také šetří síly. Není úplně ve své kůži. Naposledy závodila v květnu. Cítím, že není tak sebevědomá - jinak by nás už dávno opustila směrem dopředu. Tak to dosud dělala na jiných závodech. Možná jí zlato z časovky stačí. Možná i jí dochází, že stáří neutečeš. Ani neujedeš.

No a pak tam vlaju já. Když je tempo příliš pomalé popojedu dopředu a na chvíli vystřídám Renatu. Jednou musíme s Aliciou zlikvidovat pokus o únik Renaty s Aničkou. No aspoň to holky zkusily. Velké šance neměly. Jsme vyrovnaná skupina.

Ve posledním kole za obrátkou se jde do finiše. Mám radost, že se konečně jede slušné tempo. Jenže pak nás téměř zastavuje rozhodčí - předjíždí nás finišující vláček chlapů. Tohle jsem ještě nezažila - na dvouproudé silnici mají pánové dost místa, aby nás předjeli. Vidíme se navzájem, zásah rozhodčího nebyl nutný. Pro nás odstartoval nový závod a já ve sprintu na 800m fakt dobrá nejsem. Když jsme se šílenou rychlostí po odkroucených padesáti kilometrech rozjely, docvaklo mi to - Krysí závody.

Tak nazval nějaký Japonec to, že chceme čím dál víc. A čím víc chceme, tím rychleji se kolo roztáčí, tím rychleji nás nutí běžet, čím víc času trávíme prací (tréninkem), tím více získáme a abychom to udrželi musíme běžet rychleji a rychleji. A  méně času zbývá i na radost, dobrý pocit. Naopak narůstá pocit ohrožení, protože ostatní, zdá se, běží rychleji. Nezbývá nic jiného, než se přizpůsobit a běžet a běžet v krysím kolotoči, ačkoli smysl běhu se už dávno vytratil. A proto mě zklamání z pátého místa dlouho nedeptalo. Člověk musí být soudný. Nemohu lámat věci silou a když to nejde ještě větší silou. Je čas vystoupit z krysího kolotoče.