Kolíne, Kolíne...

... stojíš v pěkné rovině, zpívala jsem si v duchu, když jsem se řítila stopadesátkou po německé dálnici. Pospíchali jsme. Do Kolína nad Rýnem je to přes sedm set kiláků. Po třech měsících jsem držela volant a říkala si, proč já se toho řízení vlastně tak bojím? Vždyť je to tak jednoduché! Pak jsem se podívala, proč mi cuká noha pod volantem a Zdeněk tvrdil, že už si hledal místo na hrobeček. Přeci jen nejsem na tyhle rychlosti z handbiku zvyklá.

V polovině cesty provoz zhoustl a závodění začalo být trochu nebezpečné, tak jsme se vystřídali. Ale asi mi ten adrenalin vydržel až do dvou odpoledne, kdy se startovala časovka. Na startu jsem zjistila, že jedu ve své kategorii sama, Kerstin ani Elisabeth nedorazily. Na poslední chvíli jsem tedy změnila taktiku: nesmí mě dojet Kristýna, která startuje dvě minuty po mě. Podařilo se. Trochu jsem nechápala, proč na mě volají "jsi třetí". Jak můžu být třetí, když jsem ve své kategorii jediná? Pak mi došlo, že se v Německu kategorie slučují  a co znamená být třetí při účasti dvou klekaček s medailemi z Ria a jedné mistryně světa H4, také zlaté z Ria. Jednu z nich jsem dala. Ale kterou? Asi tu nejstarší, říkala jsem si. Dorotka je o pět let starší než já, a to už se v očích mladé generace blíží věku toho uhlí, které se těží pár metrů od trasy závodu.

Omyl. Předjela jsem tu nejmladší z trojice, která je jen o  rok starší než můj syn. Měla jsem z toho obrovskou radost, to se mi stalo poprvé. Ze samé radosti jsme šli hledat otevřený obchod, protože do medailové ceremonie chyběly dvě hodiny a do zavíračky supermarketů před svátky taky.

Po obdržení zvadlé gerbery a obálky jsem pochopila, že jsem na mistrovství Německa, kousek od ekologického černouhelného lomu a šetření je na místě.   Nemůžu ovlivnit to, že jsem ženská a závodím ve sportu, který vyžaduje chlapskou sílu a vytrvalost. Neovlivním ani počet startujících. Ani výši prize money, smutně dodávám po otevření obálky s bankovkou, která nepokryje ani náklady na pitný režim v den závodu. Bylo mi líto, že na tenhle den nebudu mít žádnou hmatatelnou památku, neboť i ty medaile dostali jen Němci, tak jsem vyškemrala na tu gerberu alespoň plastový kyblíček (minda s kbelíkem.jpg).

Sláva mi do hlavy určitě nestoupla. To je sport, jednou ty, podruhé já a do MS zbývají ještě více než dva měsíce.

Takhle nějak to viděli i ostatní. A abych si moc nevyskakovala, vzali mě po pondělním závodě na doping.