Jak jsem neemigrovala

Bylo, nebylo, dávno tomu. Ale já to vidím jako dnes. Je mi osmnáct. Nějakou záhadnou náhodou dostali 2 členové naší rodiny devizový příslib, o který otec žádal každý rok předchozích 12 let. Místo k moři jsme jeli do Alp.

Švýcarsko mě oslnilo - večerní procházky po hlavní třídě. Smějící se lidé, rozzářené výlohy, restaurace s ochotnými číšníky, kterým nevadila ani má školní němčina a kteří mi ochotně radili, co musím vidět. Alpy, jezera, příbřežní promenády... Mé okouzlení ukončila jedna nevinná otázka, položená rodinnou přítelkyní v kavárně v Curychu. Otec nebyl v dohledu, celou cestu něco řešil. Otázka zněla: "Zůstaneš tady?"

Připadala jsem si jako v ráji. A teď se mě někdo ptá, jestli chci v tom ráji zůstat? A pokračuje, co všechno by pro mě zdejší spolek bývalých českých občanů mohl udělat. Otázka nebyla zda, emigrovat či ne, ale proč? Proč bych měla vyměnit své přátele, trochu šedivou Prahu, trochu zdevastovanou přírodu za tohle třpytivé bohatství? Tohle přeci nemůže být jen tak, zadarmo. Byla jsem ještě dítě zblblé pohádkami o pokladu ukrytém ve skále, který podezřelý stařeček nabízí chudým dívkám. Chytré dívky nechtějí bohatství, ale jen kus látky, cínový džbán, starou cetku. Moc dobře vědí, že kdyby chtěly zlato, to by se jim v listí proměnilo, nebo ještě hůř, z nitra skály by se už nikdy nedostaly.  Psal se rok 1983. Doma to nevypadalo, že se socialismus za pět let zhroutí jako domeček karet. Švýcarsko mohlo být tou skálou, která by se za mnou zavřela.

Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. A přiznám se, že v něm nehrálo roli vlastenectví, ale obyčejný strach. Strach z toho, začínat od úplné nuly. Pár dní staré maturitní vysvědčení se samými jedničkami, zvládnuté přijímačky na hodně žádaný obor, celý můj dosavadní svět - o všechno bych přišla. Získala bych jediné - svobodu. A tak jsem se poslušně vrátila do klece.

Není tak jednoduché nevracet se zpět. Nevnímat své tehdejší rozhodnutí dnešníma očima. Tak proč na to vlastně vzpomínám? Asi proto, že Švýcarsko a svoboda, to tak nějak patři k sobě. Ostatně hlavní heslo liberalismu Svoboda a zodpovědnost – pro každého bez rozdílu pochází z této země. Nějak tohle téma v současné politice postrádám. Naopak podle toho, co slyším, se zdá, že couváme svižně zpět. Jsem zvědavá, kdy se dostaneme do roku 1983. Sakra, proč nežiju ve Švýcarsku? Asi proto, že kuličky jsem tam s nimi nehrála. Asi proto, že Švýcar nikdy nepochopí, čemu se při sledování zpráv směju. Jen doufám, že mi ten úsměv nezmrzne.