Jak jsem (ne)utopila blechu

"Podívej se na tu kočku, pořád se drbe."

"No, tak má asi blechy, no. Chytla je od sousedovic kocoura."

"Udělej s ní něco, jinak se budeme drbat za chvíli všichni."

"To jsou blechy kočičí, ty na člověka nejdou."

Tolik měsíc starý rozhovor. Každému je jasné, co následovalo: Zakoupení opravdu účinného prostředku proti parazitům, odchyt naštvaného predátora a jeho deratizace. Potom velká uklízecí akce, při níž se našlo pár dávno ztracených věcí, několik praček textilií, které vyprat ještě nepotřebovaly...

Ale bylo to vůbec k něčemu?  Těžko říci. Podle zkušených majitelů koček je boj s blechami dlouhou zákopovou válkou. Nemůžu běhat po vesnici a odblešovat všechny Mindiny kamarády.  O tom, jak odolná zvířátka s námi sdílí domácnost jsem se přesvědčila sama. Nepoužila jsem na sebe ani Biolit ani Difusil, neboť jsem se naivně domnívala, že se bleškám nebude líbit ani sprcha, natož čtyřicetiminutový pobyt v chlórovaném bazénu. Že pochopí, že neosrstění tlustokožci jim nemohou být útulným domovem. Evidentně jsem je podcenila. Poté, co jsem vylezla z bazénu, promenovala se mi po noze černá tečka a vůbec se nesnažila skrývat. Asi ji chlór trochu přiotrávil, neboť se bez protestů nechala smést do WC a následně spláchnout. Já ještě deset minut poté lapala po dechu nad drzostí cizopasníka. Vybrat si k obživě mé mrtvé nohy, které se nemohou bránit - to je tedy sprosté!

Od té doby to u mě mají blechy zlé. A Minda nechápe, proč ji vyháním ze svých kolenou. Dívá se na mě vyčítavým pohledem z pelíšku a myslí si něco o nevypočitatelných lidech. Je v pohodě, protože netuší, že bleší vajíčko zapadlé do škvíry v podlaze se vyvíjí asi třicet dní a brzy budeme chemický úklid opakovat.