"Já ti tak závidím..."

Slyšela jsem dnes při odchodu z kanceláře. Odcházela jsem okolo poledne, neboť placená jsem za 4 hodiny práce.

Konečně to někdo řekl nahlas! Už jsem si připadala méněcenná!

Ale abychom si ujasnili, co mi dotyčný závidí, provedu teď - na prahu večera - rekapitulaci.

Odjezd do práce 6.38h. Zaspala jsem. Aby ne, když jsem skoro do půlnoci pracovala. Proč? Kvůli vlastní neschopnosti prosadit si, že půl úvazku neznamená, že stihnu všechno, tj. stejný objem práce jako ostatní.

Příjezd do práce 7.25h. Měla bych si udělat čaj, ráno jsem se jen trochu napila. Jenže když si udělám čaj, strávím celé dopoledne na záchodě. A každá cesta na záchod znamená vytáhnou kartu, otevřít s ní dveře na chodbu, projet kolem výtahů, přiložit kartu ke dveřím ajťáků, otevřít si dveře na záchod - celkem 3 minuty zdržení. Šest i s cestou zpátky. Zdánlivě jednoduché úkony, ale před každým musím zastavit vozík. Hodila by se třetí ruka. Tak raději vyřizuju maily.

8.40h. Dnes tu ještě není skoro nikdo z mých 22 kolegů. V "openspace" pusto jako ve vesmíru. Vidím Ještěd. Ten jsem vídala tak třikrát do roka i z oken nedalekého paneláku. Kdysi. Vytáhnu kartu z noteboku a váhám, zda ji mám nejdřív přiložit k tiskárně a mezitím, co bude tisknout, dojít na záchod. Není to nezodpovědné nechat tam ty papíry, když vedle sedí kontrola z Vídně? Volím WC. Bylo to jen tak tak. Při pohledu do zrcadla zjišťuju, že jsem opravdu odcházela ve spěchu. Vypadám trochu neuspořádaně. Snažím se to napravit. Čeká mě meeting. Tak nějak tuším, že bude zajímavý.

8.55h u výtahu potkávám bývalého šéfa z KB. Shodujeme se, že míříme na stejnou událost. Potvrzuje se mé tušení, bude to zajímavé. Dveře si otevírám sama, neboť chodba je úzká. Jo v Komerčce, to byl jiný svět. Dnes už bych se tam nedostala. I když možná bych časem zvládla i ten paternoster.

9.40h vracím se do kanceláře. O 10 minut mi uteklo zahájení interní porady. Kolegyně se už rozcházejí. Jdu se omluvit. Kyselý obličej. Nemůžu být všude! A zase jsem kývla na šibeniční termín. Jak jsem stará, tak jsem blbá.

10.00h Ještě jednou zmizím na záchod. Kdybych měla používat cévku na jedno použití opravdu jen jednou, tak se fakt nedoplatím. Jedno vyčůrání = 50 Kč. Konečně si udělám čaj. Pozdě. Už mě bolí hlava. Naštěstí teď řeším věci s velmi příjemnými kolegy. Dokonce mám pocit, že jsme se někam posunuli.

11.30h Konečně odesílám ten mail, kvůli kterému jsem ráno přišla. Pokud během deseti minut neodejdu, nestihnu vlak. Přes poledne toho moc nejezdí. Cestu autobusem nebudu riskovat. Minulé pondělí jsem v něm uvázla o hodinu déle. Někde něco kopali. Na kolejích se přeci jen tak často nekope.

12.05h Sedím ve vlaku. Opět na záchodě. Chápu, že se to může zdát moc, na spinálce nám říkali, že stačí po třech hodinách, ale asi jsem nějaká nastydlá, či co. Nebo nám zatajili, že tahle funkcionalita časem zdegeneruje. Jsem jako malé miminko, s tou výhodou, že nic necítím, tudíž ani to mokro.

12.30h Vystupuju. Tedy nechávám se pozadu vytlačit z vlaku. Ve stresu, že ho nestihnu, jsem nastoupila do předposledních dveří, kde podlaha vagónu není rovná, ale vykazuje mírné převýšení a rozjet se do kopce a ještě skočit přes dvaceticentimetrovou mezeru, na to nemám s notebookem na kolenou dneska koule.

12.50h Jsem převlečená a navlečená na dvě hodiny ve třinácti stupních. Takže tričko s krátkým rukávem a reflexní vesta. Nedělám si iluze, že je z ní vleže něco vidět. Na nohou zateplené běžecké kalhoty a snowborďácké podkolenky. Na každém kotníku kilové závaží. Pojedu silové intervaly.

13.00h Před naším vjezdem stojí kárka. Hurá! Soused bude nedaleko.  Nebudu se muset trefovat nohou na háku do opěrky na předku handbiku. Jak říká Zdeněk - "kdo si dokáže sám dát nohy do opěrky, asi nebude tvoje kategorie". Rozhodně není moje délková kategorie. Ale vypadaly hezky když byly mladé a funkční (nohy). Díky sousedovi jsem ušetřila minimálně pět minut.

13.20h Jsem rozjetá na místě, kde byl ještě před týdnem zákaz vjezdu a značka slepá ulice 2200m. Přesně tolik mi stačilo k čtyřminutovým intervalům do kopce. Z kopce jsem odpočívala. Silnice už je otevřená, pro změnu je semaforem zablokovaný druhý směr. Před semaforem se to štosuje zrovna v místech, kde jsem se vždycky otáčela. Budu se muset otáčet o 50m blíž a na nějaké porovnání celkového času mohu zapomenout.

14.40h No tak ještě aspoň jednou! To nedávám... u poslední jabloně se mi už chce zvracet. Jedu ještě jednou dolů. No tak se pozvracím. Stejně nemám co.

15.40h Jsem doma -převlečená, najedená, napitá. Na kruháči se to už vařilo a musela jsem být důrazná v prosazování své přednosti. Já přednost dávám, ale podle řidičů jsem ve chvíli, kdy jedu už po objezdu zřejmě neviditelná. Nutně potřebuju natáhnout oteklé nohy.

16.00 Před tou regenerací jsem musela ještě vyřídit pár maličkostí - nahrát data z cyklopočítače, nabít blikačku, zapnout pračku, najít formulář pro sociálku. Vykrájet pár spadaných jablek a strčit je do lednice, aby neměly octomilky co žrát... Sakra, já se do té postele snad nedostanu!

16.30 Jsem v posteli. Teď si pustím nějaký zajímavý pořad. Nebo aspoň přečtu noviny. Volá Vojta z Bruselu. V neděli se mám setkat s jeho budoucím tchánem a tchýní. Přijedou se podívat na závody na Strahově. Varuju Vojtu, že neuvidí milou starší paní, která je právem hrdá na to, že to syn dotáhl do Bruselu, ale nervózní osobu, která nejspíš před závodem seřve mechanika, tedy svého manžela a jeho otce. To už je u nás taková tradice, že deset minut před startem odmítne handbike poslušnost. Vojta mě uklidňuje, že to nevadí, pokud nebudu nadávat německy. Jeho nastávající je z Porýní.

17.30 Na noviny nedošlo. Byla jsem zaúkolovaná zarezervovat na neděli hospodu. Při té příležitosti jsem si uvědomila, že musím stornovat na bookingu ubytování v hotelu s pokoji v patře a bez výtahu, což mi booking zatajil. Naštěstí jsem se zeptala. Za týden přespíme na karimatce vedle auta. Je to jen jedna noc a v San Remu už ubytování máme.

17.45h Převlíkám postel. Asi jsem fakt nastydlá. Matrace je suchá. Mohla bych dělat reklamu výrobci podložek a jiných pomůcek pro seniory. Škoda, že na takové blbosti nemám čas. Teď jdu vařit večeři a vy se mějte. A záviďte!

P.S. Právě běží zprávy. Už jsem u nich měla "stát" v chodítku. Zdeněk na mě volá, že v Americe přišli vědci na to, jak propojit míchu: "Konečně, Báro! Zapomeň na Tokio! Budeš zase chodit. Už brousím druhou sekeru." (už třetí den štípá dřevo na zimu, nadává, že je na všechno sám. Asi taky závidí).