DA-BA aneb cesta kolem rozhledny

V neděli jsme jeli na půjčeném handbiku terénní závod okolo rozhledny Kuníček na Sedlčansku. Množné číslo je namístě, jak pochopíte z následujícího popisu. Nápad to byl Zdeňkův, ale i já jsem byla zvědavá, jak vypadají závody horských kol. Nerada se vyjadřuju k něčemu, co neznám. Navíc jezdím za Černé koně, oddíl, který závody horských kol organizuje.

Sehnat horské kolo nebylo složité, i když jsem si měla vzpomenout dříve než týden před akcí. Zdeněk přivezl z SKV něco, co mi nebylo od prvního pohledu moc sympatické. Vypadalo to hodně robustně, brzda byla na druhé straně, než jsem zvyklá,  a navíc se na tom sedělo skoro jako na vozíku. Hned jsem to překřtila na oranžový přízrak. Projela jsem se v lesích okolo Kolovrat. Trochu jsem se uklidnila, až na vypadlou nohu, naštěstí v nulové rychlosti, jsem to přežila.

Měla jsem z popisu tratě a videa na webu pocit, že na trasu závodu vyrážíme zbytečně vybaveni tankem. Nemůže to být přeci tak těžký terén, vždyť je to závod, tak snad jde v první řadě o rychlost a terén by měl být přístupný jak pro handbiky tak pro děti, které také pojedou.

V neděli jsem byla rychle vyvedena z omylu. Pod kopečkem se na cestě držela voda už rozježděná do černého blátíčka. Fuj, tady bych se nerada překlopila. Pak následovala polní cesta a já si už oddychla, že to nejhorší mám za sebou. Kdepak. Na ukloněném travnatém svahu mě to táhlo dolů, ale tudy cesta nevedla. Ostře klopenou zatáčku s různě hlubokými kamenitými brázdami jsem neprojela a to jsem jela krokem. Skončila jsem na boku a trochu od hlíny. Následovaly kopce, které se s vypětím sil na nejlehčí převod daly vyjet, ale sklon se stále zvětšoval, až mi na cestě začalo přední kolo prokluzovat a ačkoli jsem točila, handbike stál na místě. Zdeněk mi zatlačil, což je při těchto závodech povolené. A to mi právě vadí. Zdeněk zatlačí, jen když už to opravdu nejede. V tom místě tlačili všichni. Ale je otázka, proč se musí jet po trati, kterou nelze bez pomoci absolvovat a zda by místa, kde je dopomoc povolená, neměla být značená. Dovedu si představit, že doprovázející cyklista v zápalu boje pomůže i tam, kde se kopec vyjet dá. Jsem ráda, že shodou okolností jsem koupila silniční handbike. Skákat po šutrácích na kole cestou necestou a ještě si měřit čas se mi zdálo vždycky jako divná úchylka. Nic pro racionální ženskou, která se chce dostat celá z bodu A do bodu B.

Navzdory tomu, co tady píšu, se mi nedělní projížďka líbila. Já zablácená kola pak mýt nemusela. Zdeňkovi to zřejmě nevadilo, vymyslel si totiž, že příští týden pojedeme ČT author cup. Závod na 63km v Jizerkách s převýšením 1546m a s přesně takovými pasážemi, které mohou udělat radost jen borcům, jako je Jarda Kulhavý.