Co dělám? Píšu a píšu...

Kamarádka se mě ptala, co dělám, že tak málo píšu na web. No, co dělám? Píšu a píšu. Knížku? Snad.

Mám zhruba rok zpoždění. Vybrala jsem ukázky z loňského období. Letos dělám to samé. Kdyby se někdo z vás chtěl stát editorem/kritikem ráda mu text pošlu. Potřebuju si ověřit, zda je srozumitelný i pro toho, kdo úplně nezná souvislosti. Jenže takový člověk zase nečte tenhle blog.

7. říjen 2013

....Ale já na dokončení Paradeníku spěchám! Nemám čas, nemám čas,.. to je moje denní mantra. Už v září mě napadlo, že bych mohla vydat knížku a zabít několik much jednou ranou.  

Ležela jsem na posteli v pensionu, pečovala jsem o sebe a narazila na webovky zvoucí na kurz tvůrčího psaní. Zeptám se, říkala jsem si. Jenže jsem se dozvěděla, že místo konání je v milé, útulné, a bohužel hodně bariérové kavárně. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na tom, že se paní spisovatelka podívá na první verzi textu z mého blogu. Potřebovala jsem zjistit, zda má vůbec smysl s tím dál ztrácet čas. Moc se mi do toho nechtělo. Nechtělo se mi vracet. Ani ve vzpomínkách. Na psaní není nic zábavného. Už ani nic nového psát nebudu - budu jen škrtat, škrtat, škrtat…

18. říjen 2013

Jsem na testech na FTVS. Je to součást výzkumu pro Ondrovu diplomku. Vzpomínám si, jak se synové vždycky testování báli. Záviselo na něm jejich setrvání ve sportovních centrech mládeže. Já jsem zvědavá. Stát se sportovkyní na stará kolena má i své kouzlo. Nejdřív mě zváží a změří, dýchám do spirometru a pak mi ještě změří tělesné složení. Je nás tady pět, přehlídka různých somatotypů. Hezky to Ondrovi vyšlo. Já jsem typický ektomorf. To není mimozemšťan, ale člověk, který má problém se získáváním svalové hmoty. Po úrazu se na mě nedrží ani tuk. Závidím klukům jejich obrovské bicepsy a tricepsy. Nechápu, jak mohou takovýhle materiál nechávat ladem. Pořád jim vnucuju, že to na handbiku musejí aspoň zkusit. Pak přijde handbiker Honza. Tomu už nic nevnucuju. Závodí skoro deset let. Dnes je tu s námi jako vzorek sportovce. Když jsem zjistila, kolik natočí v zátěžovém testu, poklesla mi čelist. Budu ráda za polovinu.

28. listopad 2013

Jsem na spinálce a odlepuju z nohou elektrody. Dnes jsem tu naposledy. Chodím na FES (funkční elektrostimulace) už od října. Elektřina trénuje mé nefunkční svaly pravidelně dvakrát týdně. Na spinálce je asi jediný přístroj pro plegiky použitelný.

Do Motola mám dlouhou cestu. Je málo míst v Praze, která jsou od mého bydliště dál než tato nemocnice. I pomyslná cesta, jakou jsem se o FES dozvěděla, byla hodně dlouhá.

Pepan chodil před deseti lety na elektrostimulace se svým přetrženým nervem. Já jsem si čekání krátila rozhovory s lékaři, kteří mu elektrody přikládali. Několikrát jsem měla štěstí na doktora, který byl na FES machr. Ten mi líčil, co všechno s elektřinou ve světě zkoušejí. Pořád jsem nechápala, proč se u nás trochu odvážněji neexperimentuje.

„ Jasně, není to zázračný způsob k uzdravení, ale nějaká pozitiva mít bude, ne?“, stěžovala jsem si v létě na Salze Davidovi. Ke svému překvapení jsem se dozvěděla, že David chodí do Motola na speciální rotoped. Příkazy k pohybu nedává svalům mozek, ale elektřina. Zajásala jsem : „To musím také vyzkoušet!“ Chtěla jsem přibrzdit tempo, se kterým mě opouštějí svaly. Nelíbilo se mi, že do pěti let mě čekají kosti obalené kůží. Křehké kosti, protože osteoporóza je asi to jediné, co mi na dolních končetinách probíhá. Zdeněk se k tomu stavěl dost skepticky. "Naroste ti zadek a budeš jezdit pomalu." To je pravda. Pro závodění je lepší nemít žádné svaly, popřípadě rovnou nemít žádné nohy. Byla bych o 22 kilo lehčí a do kopce bych všechny předjela.

Bohužel nohy mám, tak se o ně musím starat.