Co dál?

Tuhle otázku jsem si v minulém týdnu položila mockrát. V práci jsme dostali avízo o první vlně propouštění pod novým majitelem. Už jsem si zabalila věci a první čtvrtinu v obrovském batohu poslala po Zdeňkovi domů. Bylo mi z toho smutno. Nedovedu si představit, že budu v důchodu a nebudu pracovat jen vařit, uklízet a topit. Časově náročná a mizerně hodnocená práce. Občas je skvělé, dát si volno. Nemuset tlačit vozejk do kopců a po hrbolatých chodnících. Ale sedět doma pořád? Hrůza.

Konec týdne přinesl dobrou zprávu. Našeho oddělení se propouštění netýká. Zatím.

Tak mohu, možná trochu předčasně, bilancovat letošní závodní sezónu. Něco se povedlo, něco ne. Vždycky je co zlepšovat. Do skupiny holek, které závodí profesionálně nepatřím, a myslím, že ani patřit nechci. To bude na mých časech vždycky znát. Sportuju pro radost. Nechci jet na závod s tím, že musím (stát na bedně, porazit tu nebo tu, získat tolik a tolik bodů). Jistě, nějaká motivace je nutná. Chtít a muset jsou ale dvě různé kategorie. Když musím, stojí to za houby. Musela jsem například trhat ty hrušky?

P.S. Musím sepsat pokračování Paradeníku? Nemusím, ale ráda bych. Nejde mi to. Připadá mi, že je to nudné a nezajímavé čtení. Ale ještě jsem to nevzdala. Od příštího týdne se budu učit psát na kurzu tvůrčího psaní.