Bez polovičky

"Máš horečku?"

"Ne, jen nemůžu dýchat."

"Bolí tě žlučník po jídle?"

"Ne, jen po tom prášku, co jsem na něj dostal."

"Tak já už vážně nevím, asi by sis měl najít nějakého doktora, který ti pomůže."

Bylo to špatné, a pak ještě horší. Nakonec se Zdeněk vypravil ve zbídačeném stavu na pokraji smrti do osvědčené nemocnice. Tam mu změřili teplotu, zjistili zápal plic, zánět ledvin, slinivky i žlučníku a nechali si ho tam na kapačkách. Antibiotika zabrala a dnes už to vypadá nadějněji. Měli jsme jet na soustředění, ale Zdeněk se bude muset soustředit na doléčení zánětů, aby byl schopen operace žlučníku za čtyři týdny.

Já bych měla najíždět objemy, ale jezdit bez Zdeňka neumím. Je mým navigátorem, když z nízkého handbiku nic nevidím, je mýma nohama, když je potřeba dostat se na místa, kam se nedostanu, je mým servismanem, když handbike odmítá fungovat, je mým kamarádem, který povzbudí, když už se nechce jet dál..... Fungujeme jako jeden člověk a vytváříme něco, co je silné a neporazitelné. Teď nemluvím jen o závodech.

Milý Zdeňku, hezky si v té nemocnici odpočiň a uzdrav se ze všech svých chorob. Těším se, až budeme zase kompletní.