Handbike-kočky

Fascinuje mě, jak hezké holky na závodech potkávám. Asi to příroda zařídila (a chytré holky ji trochu pomohly), že na handbiku vypadají malebně. Ať už je to Renata z polské strany Tater, která vypadala podle fotek úžasně i ve stěně s horolezeckou výbavou. Tedy předtím než ji její milované hory vzaly nohy.

Krása Aničky je křehčí, přestože její rodná vesnice leží na Slovensku, od Tater co by kamenem dohodil. Je malá, copatá a úžasně houževnatá. Myslím, že by do ní nikdo neřekl, že zvedala 90 kg v benči. Závodila ve vzpírání. Její čtvrtstoletí staré historky o sportování a životě na vozíku jsou humorné a jen pro otrlé povahy.

Světlana z Ruska je stejný typ jako Anička. Má moc milý úsměv a překvapivě není vůbec nafoukaná. Mohla by být. Jezdí letos ze všech nejrychleji. Závodí v kategorii H4 stejně jako Silke Pan. Silke je bývalá hadí žena a performerka na hrazdě. O ní se nedají napsat jen tak dvě věty, její příběh je na román. Já jí držím palce, aby překonala nepříznivé okolnosti a začala zase vyhrávat. Silke, když nevyhrává, je smutná a na to se opravdu nedá dívat. Potlesk publika patřil hodně let k jejímu životu.

Karen Darke z Británie je milá, ale jako soupeřka dost nepříjemná. Má můj obdiv – vloni ji na tréninku porazilo auto. Odneslo to rameno a krční páteř. Dokonce to vypadalo, že přestane hýbat rukama. Psala o svém zděšení, o tom jak ležela v nemocnici a celá její bytost křičela: „To ne, já přeci ruce potřebuju, jak bych ovládala vozík!!“ A druhá část její mysli odpovídala „no, co, zvládly to jiné, i ty se naučíš žít jako kvadruplegička“. Tenhle článek mě úplně odrovnal. Silnice není bezpečným místem pro trénink ani v Británii, natož u nás.

Výše jmenované kočky jsou zároveň nejrychlejší Evropanky. Na stupních vítězů je na ně moc hezký pohled. Přitom cyklistika je hlavně dřina. Každý rok se musí dobývat zpět již jednou dobytá území. Každý rok se jezdí rychleji a rychleji. Zdokonalují se kola a trénink je stejný jako u špičkových zdravých sportovců. Už nestačí mít k ruce jen obětavého přítele či manžela.

Pár holek jezdí bez doprovodu. Franceska z Itálie. Elisabeth z Británie. Obdivuji jejich odvahu vydat se na vozíku přes půl Evropy a ještě s sebou táhnout neskladný handbike. S Elisabeth jsem se skamarádila vloni. Před závodem v Lounech mě uklidňovala, ať nejsem tak nervózní, že přeci nejde o život. Pak možná pochopila, že to nemusí být pravda - zatáčku u parkoviště projížděla na dvou kolech brzdíc jak začátečník rukavicí o asfalt. Zřejmě trénuje doma v Anglii jen na rovinách podle moře. Na jaře v Barceloně jsme ji hostili moravským vínem a báječně jsme se pobavili. Ačkoli jsme mluvili víc česky a slovensky než její rodnou angličtinou. Ohromně si rozuměla hlavně se Zdeňkem, oba mají herecký talent, takže jazykové bariéry šly stranou. Letos v Lounech se u naší občerstvovací stanice opět zastavila.

Setkání různých světů, výměna zkušeností a vyprávění humorných příhod (nám se totiž dějí pouze humorné příhody), to je na závodech nejkrásnější. Jistě, je krásné vyhrávat, byť by člověk vyhrával jen nad sebou a časomírou. Ale ten okamžik na stupních vítězů rychle vyprchá. Pro mě je důležitější nekazit si život zbytečnou rivalitou. Měním ji za přátelství. Jsem ráda, že mohu tyhle handbike-kočky potkávat a přeju jim více než sedm životů.