... a střepy

Narozdíl od minulého článku plného nicotných zjištění všedního dne, dnes budu psát o zážitcích, které se do mě vryly hluboko jako střep. To už tak bývá - chvilku se vezete bezpečně v balíku, chvilku makáte sami proti větru, a chvilku se řítíte do zatáčky bez funkčních brzd.

Nemyslela jsem si, že lze přebít Paralympiádu silnější kartou. Na Mallorcu jsem si jela jen odpočinout. Nikdy předtím jsem tam nebyla. Hnala mě zvědavost, touha objevit místa, kam jezdí trénovat mnoho profesionálních cyklistů. Závod byl v plánu, ale ne závodění. Forma dávno odešla, naopak pár kilo přišlo - udržovat BMI na šestnácti mi nedávalo smysl. 

Na ostrov jsme přiletěli večer. K hotelu nás dovezli Češi, kteří zde trvale bydlí. Musela jsem si transfer z letiště sehnat sama - cestovka selhala. Respektive mi nabídla odvoz z letiště do Alcúdie na severu ostrova za čtyři tisíce korun (to jakože bez legrace, tam i zpět osm tisíc za 120 km). Já, Zdeněk, handbike. Mimo sezónu bylo i půjčení auta drahé a proč bych si půjčovala auto na sedm dní, když ho reálně budu potřebovat dvě hodiny. Komplikacemi s dopravou to začalo, komplikacemi s handbikem pokračovalo.

Poprvé za osm let, co jezdíme po všech čertech na závody, se nám nepodařilo handbike sestavit. Chyběla objímka držící kolo. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem ji do sáčku s díly dávala. Prohlédla jsem všechno v krabici dvakrát a objímka nikde. Pohádali jsme se. Byla jsem za blbce, který neumí počítat do dvou a jako původce problému jsem byla vyslána sehnat náhradní objímku. Nebudu vás napínat - ani ve švýcarské půjčovně/servisu ji neměli. Měli objímky, ale větší. A ty větší kolo neudrží. Díky objímce jsem se seznámila se spoustou nových lidí, a dozvěděla se, že jsme přijeli v termínu, kdy je zde masový závod Mallorca 312. O to hůř mi bylo - chtěla jsem být součástí téhle akce, ale náhradní handbike mi nikdo nepůjčí ani na tomhle ostrově, kde je půjčovna kol každých sto metrů.

Nakonec jsme použili objímku z bezpečnostní hrazdy, ačkoli ta na kolo podle Zdeňka neměla fungovat. "Označ ty objímky na kola, aby se nám nepletly s těmi na hrazdu" byl pokyn, který jsem dostala doma ve chvíli, kdy jsme handbike rozebírali. Také proto vím, že obě objímky jsem označila kouskem stříbrné lepenky. V tu chvíli jsem neměla nic jiného po ruce.

Bylo už odpoledne, když jsme konečně vyjeli otestovat provizorní úpravu. Po padesáti metrech slyším cinknutí. Co to bylo? ptám se Zdeňka. Co asi?  Hledaná objímka! Přilepila se, mrška, tím kouskem lepenky, kterým jsem ji označila, k handbiku. Stříbrná Teso páska udrží všechno. A vždycky je to moje chyba!

Vyjeli jsme jen na chvíli, ale jelo to opravdu hezky, podél moře, do přístavu Pollenca a pak nahoru, pořád výš a výš... až už to výš nešlo a já jen v duchu doufala, že brzdy budou funkční. Stáli jsme na kopci s vyhlídkou na mys Formentor a dívali se dolů na moře. Pohled, který se nikdy neokouká!

Dolů jsem jela maximálně opatrně - ono to ani jinak nešlo. Auta se v serpentinách často nedržela svého pruhu a svodidla na vnitřní straně zatáčky byla jen symbolická. Dala jsem si předsevzetí, že ani při sobotním závodě, který jsme měli jet na této silnici, ale bez provozu, nebudu zbytečně riskovat. Zdeněk se stihl ještě vykoupat v moři a konečně jsme se oba dali do klidu.

Večer jsem se mrkla na propozice, abych zjistila, co mě vlastně čeká. Zjistila jsem, že v neděli skutečně pojedeme společně se čtyřmi tisícovkami cyklistů. Jupí! To jsem vždycky chtěla! Startovat budeme za tmy v 6.30h ráno, aby se cyklisté, kteří pojedou nejdelší trasu 312 km, stihli vrátit do večera. Ta časná hodina mi nevadila, tma ano. Ale byla to výzva!

Týden utekl rychleji, než bych si přála. Počasí nás podrželo, ačkoli mělo podle všech radarů pršet. Ani v pátek, ani v sobotu jsme nezmokli. V sobotu jsem jela na Cap Formentor opatrně, přesto byl náskok Aničky i Světlany do kopce minimální. V neděli jsem dokonce vstala bez budíku a po čaji s buchtou dorazila před hotel Viva Blue pár minut předtím, než se dala naše poslední vlna do pohybu. Měli jsme slíbený start až za devítikilometrovou neutrální zónou, to znamená za posledním kruháčem v Alcúdii. Jenže cyklisté nám do toho trochu hodili vidle - jeli moc pomalu. Po pěti kilometrech jsem okolo sebe měla víc cyklistů než handbikerů. Doprovodné vozidlo někde vepředu. Nezbývalo mi, než držet tempo cyklistů - málokde byla tak široká silnice, abych je mohla předjet. Byl to neskutečný zážitek být součástí téhle světélkující masy. Ze začátku jsem se mezi nimi necítila úplně dobře - přeci jen pro mě neočekávaně rychle měnili směr a musela jsem dávat mnohem víc pozor - oni žádnou bezpečnostní hrazdu neměli a já nechtěla, aby mi přistáli na vidlici!

Po dvaceti kilometrech jsem zjistila, že mám za sebou Aničku, takže jsme to - už za světla táhly spolu, pořád nahoru do průsmyku ve výšce 522m. Asi to bylo dobré tempo, protože jsme dojely i Světlanku. Cíl etapy byl kousek před Lluc. Tam jsme se odpojili od trasy cyklistů, kteří pokračovali dál do hor. V tu chvíli mi to bylo trochu líto, cítila jsem se dobře, klidně bych s nimi v těch úžasných horách jela dál. Ale chápu, že sjet dolů společně s cyklisty by byl velmi adrenalinový zážitek. Pokračovali jsme tedy po vlastní trase neutrálním - to znamená nezávodním sjezdem k restauraci, kde jsme museli počkat na otevření dalšího úseku silnice. Bohužel začalo pršet.

A v tu chvíli se všechno po... Já samozřejmě věděla, že silnice na Mallorce jsou extrémně kluzké. Prý je to jemným prachem, který na ně nafoukává vítr z polí. Jela jsem opatrně, proto mi taky všichni ujeli. Přesto jsem po osmi kilometrech skončila v zatáčce. Prostě jsem si před ní chtěla přibrzdit a nejen že to nebrzdilo, ono to ani nezatáčelo. Aquaplanning. Nejdelší vteřina v mém životě. Připadala jsem si stejně bezmocně jako po probuzení na ÁRO.

Náraz do zdi. Pár nadávek. Sebrat vypadlý počítač a pokračovat dalších dvacet kilometrů. Až v cíli jsem se jala počítat ztráty. Obě opěrky na nohy zlomené. Vidlice na třech místech rozštíplá, nohy... Co já vím, co nohy? Vypadaly v pořádku. Až po dvou dnech jsem zjistila, že kotník asi nebude oteklý jen z dlouhého letu.

Finanční ztráty vem čert. Ale co bude dál? Nechce mi tím náhodou ten nahoře něco naznačit? Jako bych slyšela: "Už jsi měla dávno skončit, blbko!" Vážně nevím. Na trenažeru se dá sedět i se zlomeným kotníkem... A na jaře se uvidí!