Železná babka

Včera: Zdeněk navezl na zahradu sud piva, půjčenou pípu a elektrocentrálu, Bohunka napekla dortíky, Milan s Víťou přivezli gril, skvělý srnčí guláš a maso a pak vše připravovali a připravovali, až je to zmohlo, takže po mém návratu z tréninku byli sami trochu (ale opravdu jen trochu) upravení. Každoroční oslavy všech promlčených svátků a narozenin mohly začít. Hosté, kterých bylo požehnaně, ač jsem tomu ještě ve dvě odpoledne nevěřila, s námi přežili večerní přeháňku a skoro nikdo nezmokl. I kočka, která se mi cestou domů ztratila, se dnes zase našla (přesně v místě, kde byla viděna naposledy) a je, doufám, jediným tvorem, který z celé oslavy nebyl nadšený.

Díky moc, že jste přišli, byli jste skvělí!

Dnes: Zdeněk se už vzpamatoval z ranního vstávání (před osmou jsme byli v Soběhrdech a nasazovali závodní kola). Já se vzpamatovávám z 25 kilometrů v kopcích Benešovska a také z toho, že pro letošní rok nejsem Železná babka. Tou je Anička. Ale loňský čas jsem v osamělé časovce a v mokrých zatáčkách zopakovala. Všichni jsme přežili, a my dvě s Aničkou si dáme v Riu repete. Ne proti sobě, ale spolu, proti zbytku světa.