12.8.2012

Zdenĕk má oteklý kotník z včerejšího volejbalu. Nevypadá, že by to rozchodil. Pracovní smĕnu na zahradĕ má Pepan. Musí se sklidit letní hrušky a posekat tráva. Nakládáme traktor a nářadí, zatím docela v klidu. Hrušky už padají a všude je plno vos. Zdenĕk učí Pepana jezdit s traktůrkem s rotační sekačkou.

Nemám z toho dobrý pocit. Představuju si sekačku zabořenou v drnu a Pepana jak padá na rotující ostří. Rozkládám žebřík, jen tak tak dosáhne k nejbližšímu spletenci vĕtví. Trhám a poslouchám zvuk motoru. Najednou ležím pod žebříkem. Zjišťuji škody. Hlava dobrý, ruce dobrý, nohy necítím. Tak to jsem asi dobĕhala. Ležím a sleduji záchranou akci. Policie, sanitka, vrtulník. Má kde přistát, půlku zanedbaného sadu jsme loni vykáceli. A letím. Z toho podivného vaku moc nevidím. Navíc si ležím na ruce, což mi vadí. Chci se pohnout, ale nejde to. Přistáváme na střeše nemocnice. Radĕji bych zůstala ve vrtulníku. Mám se prý nadechnout. No tak tedy jo. Co zbejvá.....

"Když se jeden díl dočte na poslední stránce a další už nenajdeš v poštovní schránce. V noci do stropu koukáš a mizernĕ spíš. Co zbejvá, co ti zbejvá..." (Wabi Rivola)

14.8.2012

Sen: Ležím na zemi a nemohu se hýbat. Nade mnou visí žluté slunce. Jasné a jiskřivé. Jeho paprsky bodají. V ohlušujícím tichu je slyšet jemné praskání vzdálených jaderných fúzí.

Jsem sama. Ochromená. Smířená. Pak ji uvidím. Malou holku s míčem. Má sukni z tisíce barevných proužků.

"Ahoj. Proč tady ležíš?"

"Nevím, spadla jsem sem."

"Ale tady nemůžeš být. Já si tady hraju."

"Tak si hraj. Můžu si hrát s tebou?"

"Nemůžeš. Nepatříš sem. Neumíš si hrát."

Pĕknĕ umanuté dítĕ. Vzpomínám, kdy jsem naposledy hrála školku s míčem. Mé děti holčičí hry nebavily. Možná, když jsem byla ve druhé třídĕ. Na terase školní družiny. Před 40 lety. Asi bych tĕch 10 postupek nedala dohromady.

"Školku neumím, ale můžeme si hrát nĕco jiného."

"Ne, jdi pryč."

"Ale já nemůžu."

"Musíš. Čekají na tebe."

"Kdo?"

"Zdenĕk, Matĕj, Vojtĕch, Pepan."

Manžel a synové. Zase nĕco potřebují.

"Tak to musím. Ahoj."

"Bĕž."

Zbytek nedĕle a pondĕlí nĕkam zmizely. Pamatuji si jen, že jsem do prostoru vrhla zbytek hrušek, co mi ležely v žaludku. Narkózu opravdu nemusím. Přesto jsou na mne moc hodní. Pustí mi rádio. Zapojí i televizi. Postel se houpe. Nĕco jako hydrojet ve fitku. Ale relax to není. Pořád nĕkdo přichází a předává mi nevyžádané informace. "Fraktura Th11 s předozadním posunem." "Hranice čití v oblasti třísel"."Zlomky obratle v páteřním kanálu." "Vypadáš jak punková královna." To poslední byl Zdenĕk. Dost mne tím potĕšil. Vždycky jsem chtĕla vypadat drsnĕ. Naštĕstí nevidím, na co na mé hlavĕ reagoval. Pozoruhodný sestřih kvůli malému škrábnutí od vĕtve. Ta hruška se mĕla pokácet.