Na handbiku počesku 10 - Výjezd na Pičhoru

Název vrchu jsem si nevymyslela, a musím přiznat, že tenhle výlet inspiroval dokument ČT www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10267560605-mizejici-mista-domova/210562214000007-vystup-na-pichoru .

Zvukomalebný kopeček se nalézá necelých 40km od mého bydliště. Vzdálenost platí, pokud bych jela nejkratší cestou, ale tou já obvykle nejezdím.

Trasa 1: Kolovraty-Křenice-Mukařov-Brník-Kouřim-Vrbčany-Dobřichov-Chotutice-silnice II/611-Újezd nad Lesy-Křenice-Kolovraty (90 km)

Trasa 2: Brník-Kouřim-Vrbčany-Dobřichov-Krupá-Svatbín-Brník (45km)

Celkové stoupání: 920 nebo 568 m

Čistá doba jízdy: 5h nebo cca 2,5h.

Povrch: asfalt, kostky v Kouřimi a Chotuticích

 Cestu do Kouřimi už jsem popsala. Obzvláště miluju krásný sjezdík z Brníka po hladkém asfaltu a dobře klopených zatáčkách. Kouřim je zvláštní spící město. Možná se mi to jen zdá, protože do něj vjíždím roztřesená z kostek. Je tu víc památek na metr čtvereční než kdekoli jinde, které opuštěně čekají, až je někdo objeví. U hřbitova jsem se potřebovala zeptat jak dál a dlouho jsem nemohla najít živé lidi.  Pravděpodobně by mi i poradili, kdybych si zapamatovala přesný název vesnice se zbořeným klášterem, o kterém se mluví v televizním dokumentu. Jenže jsem se včera koukala jen na obrázky, slova plynula mimo mě. Obdivuju lidi, kteří jsou schopni po odchodu z kina přesně ocitovat půlku filmu. Až po chvíli čučení do mapy bez brýlí jsem zjistila, že klášter bude v Klášterní Skalici. Zajížďka k jeho zbytku (pískovcový sloup) byla trochu zklamáním - místo se ztrácí mezi okolními domky a nepůsobí nijak magicky. Možná to bylo tím, že jsem nedojela až přímo ke sloupu, neboť se mi nechtělo ničit galusky na rozbité cestě.

Pak jsme pokračovali směrem na Vrbčany. Na křižovatce se starou kolínskou silnicí jsem ztratila Zdeňka, který měl celou dosavadní cestu pocit, že jedu pomalu. Odskočil si do pole a už mě nenašel. Asi mi bylo souzeno pokračovat sama (a svým tempem) zvláštně zvlněnou krajinou. Ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že jsem se v té malebnosti ztratila, jsem vjela do Radimi. Z Radimi vede cyklostezka 0125 přímo do Dobřichova, ale nezpevněnou cestu podle říčky Výrovky jsem nechtěla riskovat, tak jsem pokračovala přes Pečky. V Dobřichově jsem vyjela nahoru ke kostelu přímo k místu, kde rozpraskaný asfalt přecházel v kvalitní jemnou šotolinku naučné stezky. Vyjela jsem po ní na Pičhoru, dozvěděla se spoustu zajímavých informací a navíc potěšila děti, které s rodiči putovaly stejným směrem Pohádkovým lesem. Děti věnovaly mému handbiku mnohem větší pozornost než Mařence, která je posílala hledat jahody či čarodějnici. Když jsem se ptala tří Měsíčků, kde mají zbytek manšaftu, odvětili, že nejsou lidi, tak jsem si je aspoň vyfotila. Jejich kostým s místem starého markomanského pohřebiště ladil. S focením souhlasili, ale na očích jsem jim viděla, že bych měla rychle zmizet, protože do jejich pohádky nezapadám Fotky .

Cestou zpátky po staré kolínské silnici jsem se nemusela díky kvalitnímu asfaltu v odstavném pruhu zabývat hlídáním děr, a tak jsem měla spoustu času na hledání souvislostí mezi starými Markomany, Římany, praotcem Čechem a jeho bratrem Lechem. Když jsem své sofistikované domněnky o tom, proč se bratři rozešli a jak to všechno souvisí, přednesla Zdeňkovi, ten trefil hřebíček do hlavičky slovy, že chlapům jde o víno, ženy a zpěv. Vytvořila jsem hezkou teorii o opilých Češích, které nezajímá objevování země za jejich humny, zvláště pokud ta země leží v místech, kde vinná réva nedozrává. Lech odešel a my jsme zůstali. Markomani také odešli, jenže ti šli směrem Mohuči a odnože vinné révy si zřejmě vzali s sebou. A Římané, jak ti s tím souvisí? Nic bych za to nedala, že to, co zde na vinicích roste pochází z Itálie, neboť Markomané měli s Římany stále nějaké nevyřízené účty. 

Dál už to rozvádět nebudu a jdu si nalít deci červeného. Po devadesáti kilometrech v rukách je i mozek unavený a trocha alkoholu na dobrou noc nemůže uškodit.