Všechno je jinak

Jakobych tuhle větu slyšela stále častěji. Nelíbí se mi. Je na ní něco divného. Je obtížné ji rozebrat. Co je to "všechno"? Všechno v jakém systému? V jakém souboru entit? V jaké galaxii? A slovo "jinak" má ještě mnohem větší míru neurčitosti. Jinak než co? Než nějaká norma? Kdo ji stanovil? Brusel nebo vznikla v mé stařecké mysli?  Je to jen pocit, dojem, zážitek, tušení nebo je to skutečnost podložená fakty. Kdoví.

Nechci tu frázi vysvětlovat. Musela bych se vracet zpátky do minulosti, neboť ta věta evidentně porovnává nějaký obraz minulosti s tím, co je v přítomnosti. Chci psát o jednoduchých věcech. Chci vynechat všechno, co je složité, rozporuplné a negativní. Jenže v tom případě toho k psaní moc nezbude.

Tak co třeba plány na rok 2022. Dá se vůbec něco plánovat? I kalendář UCI zeje prázdnotou. Když na webu kliknu na příslušná místa, objeví se nápis TOKYO 2020. To není moc povzbuzující - jako že to Paralympiádou všechno skončilo? Trpěliví se dopracují k 17 řádkům, z nichž Evropy a handbiku se týkají jen 4 řádky. Ostatní jsou TBC ("to be confirmed", jako že se něco chystá, ale kdoví, jak to skončí a hlavně kde; materialista by doplnil, že nejsou jistí potenciální sponzoři, protože, co si budeme povídat, peníze hýbou i handbikem). TBC je i řada českých akcí. Covid do sportování hodil vidle, ale řekla bych, že to nebyly první hody, které slušně trefily cíl. Mluvila jsem o sportu, ale nejen ten je v krizi. Až se trochu stydím. Jsou přeci mnohem důležitější věci - například první z těch dvou: chléb a hry. Na hry dojde, až bude na chleba. Ale bojím se, že se nám systém trochu zacyklí...

Pár světlých momentů, na které se mohu těšit, se v mém kalendáři najde. Taková světýlka v tunelu. Týden s vnučkou, týden s vnukem, setkání s přáteli (Hojkov), setkání s přáteli (kolo pro Adama, Černí koně), setkání s přáteli (zahrada - asi opět třetí týden v srpnu, snad se z MS vrátíme živí a zdraví)...

Já si opravdu nestěžuju. Těším se. Jen to dnes vyžaduje trochu víc úsilí než jindy :-). Asi proto ta slova na úvod. Vlastně je to i název knihy Ervína Adama. Životní vzpomínky člověka, který přežil koncentrák, emigraci a hurikán. Na co já bych si mohla stěžovat?