Vítr ve vlasech

V sobotu jsme se sešli počtrnácté v Lounech. Sedmdesát handbiků, z toho jen osm s českými jezdci. Skvělý závod, milé setkání, tradičně bezchybní organizátoři, kteří si poradili i s výpadkem proudu po přeháňce...

Co k tomu říci více? Mohla bych psát o svých pocitech, které nebyly jednoznačně kladné (smůla si holt někdy vybere svou daň), mohla bych psát o Ladě, které to na tricyklu moc slušelo a do kopce jsem jí sotva stačila. Mohla bych psát o Honzovi a jeho výstavě fotografií (dvě mám nyní doma), mohla bych psát o smůle, která stála Rafala Wilka vítězství (Rafal je budoucí medailista Paralympiády - alespoň doufám a ze srdce mu alespoň jednu medaili přeju), mohla bych psát o Tomášovi Mošničkovi, který zachránil čest českého handbiku třetím místem v silničním závodě, mohla bych zkrátka psát o spoustě věcí, ale ztrácím motivaci cokoli psát, protože čas se krátí, voda stoupá a do Ria zbývá 78 dní.

Nestíhám, přesto bych se ráda zúčastnila Olympijského běhu jako předjezdec na handbiku. Běh má propojit olympijskou a paralympijskou myšlenku a jeho výnos by mohl pomoci dětem na vozíku splnit jejich touhu jezdit na kole. Je to projekt Černých koní a jmenuje se Vítr ve vlasech. Těším se, že uvidím jezdit na handbiku také české děti.