Chyba

Nedávno jsem komusi vysvětlovala, že rozdíl mezi vrcholovým sportovcem a sportovcem na vozíku je ten, že ten druhý nesmí udělat chybu. Neboť za chybu, kterou udělá, zaplatí mnohem větší cenu. Někdy stačí jedno malinké opomenutí a sezóna pro něj skončí. Často nejen sezóna, ale celá závodní kariéra. Stačí malý otlak, přetížený loket, banální nastydnutí a tělo, které se už tak jako tak pohybuje na hraně mezi životem a neživotem, odmítne poslušnost.

Nevím, zda to dotyčný pochopil, já nejsem člověk, který umí vysvětlovat. Lépe se vyjadřuju písemně, protože díky své rychlosti při psaní na klávesnici, mám o pár vteřin víc času zvolit slova. Navíc, tohle se opravdu těžko vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Lidé vidí, jen to co vidět je - že nechodíte, jezdíte na směšném a nemotorném vozíku a na spoustu věcí nedosáhnete (jak v regále, tak v životě). To je ovšem jen vršek ledovce. O jeho ponořené části tady většinou nepíšu a pokud ano, tak se snažím být vtipná. Nepíšu ani o handbikerech, kteří přestali závodit kvůli dekubitům, tenisovým loktům, strachu trénovat na silnici. Nepíšu o zvláštní bolesti, kterou vám do hlavy vysílá necitelné tělo. Ani o těch, které neživá půlka přetáhla na svou stranu a oni zemřeli. Byli vesměs mladší než já. Zůstalo po nich smutno a nevyřčená slova: "tohle se ti může stát také".

Jen ten, kdo zná i tuhle stranu života na vozíku, pochopí, proč závidím amputářům. Vždyť oni jsou dokonale zdraví!

Dnes mám dost času psát. Prší a já nejsem Václav Zoubele, abych v bouřce volala " I nad tebou, přírodo, zvítězím". Tuhle povídku Šimka a Grossmana mám naposlouchanou z dětství a osud nebohého sportovce je v tomto čase dost aktuální.

Měla jsem být na dvouhodinovém tréninku, ale dopustila jsem se série malých chybných rozhodnutí, které naštěstí nevedly k fatálním následků. Pouze jsem zmokla. A nemusela jsem, kdyby se nerozhodla:

- jít ráno do práce a až potom na trénink,

- věřit meteorlogickému modelu Aladin,

- při zpáteční cestě nasednout do vlaku, který měl deset minut zpoždění,

- vycouvat pozadu z garáže, shodit podpěru a nechat si spadnout na hlavu vrata (měla jsem přilbu, ale i tak to bylo zdržení),

- jet na trénink na Sibřinu, kde jsem uvázla za traktorem, který sekal přikopy a v protisměru jelo auto za autem,

- neschovat se u Billy, když mraky už byly na spadnutí.

Nebyla jsem dost rychlá a tak mě liják "překvapil" kilometr od domova. Odjela jsem jen hodinu. Budu si to muset vynahradit zítra, bylo první, co mě napadlo. Jenže právě to je praktická ukázka možné malé chyby - žádné vynahrazování, žádný tříhodinový trénink. Budou mi muset stačit dvě hodiny, to snad ještě moje nebezpečně otlačené kosti snesou.

Nebo že bych si tu hodinku "odpracovala" před snídaní?