V Polsku

"Odbočte vpravo, pak odbočte vlevo. Odbočte vlevo, odbočte...."

"Vyhoď ten krám z okna a řekni mi , kam mám jet...."

"Nikam neodbočuj, jeď po hlavní za ostatními auty...A hlavně neodbočuj, když máš červenou."

Jeli jsme poprvé podle navigace. Šest set osmdesát kilometrů dobrý, pak dva kilometry utrpení, neboť křižovatky v centru Řešova následovaly rychle za sebou a navigace nestíhala. Nakonec jsme Millenium Hall, kde byla prezentace závodu, našli. Nebyla to veřejná budova nebo sportovní centrum, jak jsem čekala, ale obrovské nákupní centrum. Vyzvedla jsem si číslo, čip a dozvěděla se přesný čas startu sobotní časovky. Pak jsem položila otázku.

Vždycky pokládám otázku. Jsem tím pověstná. Můj bývalý šéf žádný "meeting" neukončil, dokud jsem se nezeptala. Asi už věděl, že teprve položením otázky se začnou věci řešit, nikoli "prezentovat". Tak tentokrát jsem se také zeptala, což mě zpětně mrzí. Zeptala jsem, kolik kol pojedou ženy časovku. Oficiální rozpis nedělil mužské a ženské kategorie a zdálo se mi divné, že bychom jeli stejný počet kol jako chlapci. Jsem zvyklá z Itálie, že realita a psané propozice se liší.

Také v Řešově mi členové prezentačního týmu po poradě sdělili, že jedeme jenom dvě kola. 

U hotelu jsem potkala Aničku, které jsem se o této informaci zmínila.

Chyba! Letošní zmatky pokračují, ve skutečnosti se jela tři kola. Já po druhém kole zastavila, ale po vteřinovém váhání jsem pokračovala. Něco se mi nezdálo, a řekla jsem si, že třetí kolo si pro jistotu projedu. Anička vyrazila do třetího kola teprve, když viděla, že se já i Renata vracíme. Slibuju, že příště se budu řídit heslem o zlatě za mlčení (mluvení mi sice vyneslo stříbro, ale s hodně divnou příchutí). 

S výjimkou této pihy na kráse, byly závody v Řešově povedený podnik. Byla jsem poprvé v Polsku. Musela jsem si opravit předsudky o divokém a barbarském "východě". Do Řešova vede z Ostravy 300 km dálnice, o jaké si můžeme nechat tak leda zdát. Řešov je možná město, kde lišky dávají dobrou noc (jednu jsme při večerní procházce viděli), ale dávají ji místu se zajímavou moderní architekturou, cyklostezkami vedle chodníků a upravenými parky. S přivřením jednoho oka jsem si u řeky připadala jako v Drážďanech. Kdo někdy jel na kole do Drážďan podle vody nebo běžel maraton ví, o čem mluvím. 

Závody jsem si opravdu užila. Jezdilo se na hladkých a širokých silnicích. Všechny zatáčky byla přehledné. Z kopce to prý jelo i šedesátkou (mě tedy s bídou padesátkou). V nedělním závodě jsem sice opět jela časovku, místo abych šetřila sílu jízdou za někým, ale tentokrát mi to nevadilo. Trénovala jsem jízdu do kopce. Řešovský hrbek měl převýšení jen 30m a v pátek mě čeká skoro osmkrát tolik. Do Rakouska jede Renata, a i když nás od června čekají závody úplně jiné kategorie, bude závodění s mistryní světa dobrá příprava.