V Holandsku

Jako dítě jsem měla drahocennou sbírku pohlednic z cizích zemí. Bylo v ní i pár pohledů s větrnými mlýny a krávami pasoucími se na břehu kanálů. Příliš barevné na to, aby to mohla být pravda. Vzpomněla jsem si na ně ve chvíli, kdy jsme se blížili k holandským hranicím a krajina se měnila na něco, co se těm vymazleným fotografiím podobalo. Proč je Holandsko jiné, o tom psali ve svých fejetonech jinačí kabrňáci. Ostatně já tu krajinu viděla jen z auta jedoucího stokilometrovou rychlostí. O moc rychleji se v Holandsku nejezdí ani na dálnicích. Zřejmě proto, aby se nesnížila dojivost.

V Utrechtu jsme bydleli v hotelu Carlton. Příjemná změna. Hotel byl pět kilometrů od parku a sportovního centra, kde se konaly závody. Osmikilometrovou trasu jsem si projela už v pátek. V bundě do deště, neboť počasí bylo jen lehce lepší než v Rakousku. Pokud je Holandsko zemí plnou cyklistů, tak Utrecht je městem plným profesionálních cyklistů. Kdo nejezdí na kole, hraje fotbal. I v dešti trénovaly na stadionu malé děti a nevypadaly, že by jim počasí nějak vadilo. 

V sobotu odstartovaly na silniční závod jen tři závodnice mé kategorie. I laik by si tipnul, kdo vyhraje. Nizozemka seděla na svém Wolturnusu dost vysoko a Řekyně sice jezdí na karbonovém kole, ale asi jí bude ještě chvíli trvat, než si ho ochočí. Jenže s výhrou nelze automaticky počítat. Je to sport. Po startu se mi začal příliš dlouhý bowden zamotávat pod kryt řetězu. Myslela jsem, že mám po závodě. S ulomeným lankem a přetrženým drátem přehazovačky bych mohla jet jen turistickým tempem. Přeřadila jsem na úplně nejtěžší převod a posunovala handbike kupředu jen silou. Při nižších otáčkách k zamotávání bowdenu nedocházelo. Drát přehazovačky se naštěstí nepřetrhl, jen povytáhl. Čtyřicet kilometrů v režimu posilování jsem ještě nejela. Proti větru to jelo pěkně ztuha. Až po průjezdu cílem jsem si oddychla, neboť jsem si přijela pro patnáct bodů a jakýkoli jiný výsledek by byl smutný a finančně těžko zdůvodnitelný.

V neděli jsem už se zkráceným bowdenem odjela časovku a pak seděla tři hodiny v autě, neboť vyhlášení vítězů proběhlo až odpoledne. Dostala jsem žluté tričko průběžného vítěze Evropského poháru EHC (viz Fotky). Anička měla pravdu. Spí se v něm dobře.