V dešti

"Slyšíš, už skoro neprší...."

Crrrrrrrrr.

"Tak to se mi asi něco zdálo." Tenhle Zdeňkův monolog jsem v uplynulých čtyřech dnech vyslechla několikrát. Pršet přestalo v neděli večer a pondělní závod byl jediný, který se nejel v hustém lijáku. Po každé etapě jsem ze sebe servala mokré oblečení a hodila ho do igelitky. Nebylo kde ho usušit. Spali jsme ve stanu. Pokud bude pršet i v pondělí, říkala jsem si, budu asi jediná handbikerka, která pojede závod v plavkách při teplotě devět stupňů. Cílem už nebylo porazit soupeřky, ale přežít.

První etapa vedla tři kilometry do kopce (převýšení 226m) a kvůli ní jsem si koupila třetí tác s dvaceti šesti zuby. Když jsem na něj chtěla přehodit, vyšlo to až na druhý pokus a z nulové rychlosti jsem se v příkrém stoupání rozjížděla dost obtížně. Bylo z toho až třetí místo za Claudií. Déšt neustával a pořadatel nás z kopce navigoval do údolí jinou a delší cestou. Svištělo to šedesátkou i s rukou na brzdě. Adrenalin v mokrých zatáčkách..... k autu jsem přijela totálně zmrzlá.

Druhý den se startoval silniční závod, kde stejné převýšení bylo rozloženo na celých devíti kilometrech. Podobný profil má stoupání do Voděradských bučin, které často jezdím, tak jsem si věřila. Chvíli jsem se držela Claudie a Renaty, pak mi trochu poodjely. Renatu naštvalo, že Claudie nehodlá střídat a ujela jí. Tak jsme jely každá na sebe. V polovině závodu jsem přestala přes zamlžené brýle vidět, což bylo možná pro další část závodu lepší. V mikrosvětě existovalo jen točící se kolo, šlapky a kmitající bowden. Snažila jsem se vyhýbat kvadroušům, které jsem viděla až na poslední chvíli. Poslední kilometry se kopec pokládal, já přeřadila na velký tác a urvala to do cíle. Cestou jsem minula Claudii. Druhé místo.

Třetí etapa, nejhustší déšt a kolečko osm set metrů kolem hasičské zbrojnice, které se mělo jezdit třicet minut. Množství úzkých zatáček. Startovali jsme v šest večer. Pustili nás dohromady s kvadruplegiky a s tricyklisty. Nedali mezi nás ani minutu rozestupu, což bývá obvyklé. Byl to masakr. Tricykl jel do zatáček ještě pomaleji než já. Při mé smůle jsem se ocitla za chlapem, kterému se zřejmě mé předjíždění líbilo. Do kopce mě dojel, na rovině předjel, do zatáčky vybrzdil a takhle to šlo půl hodiny. Na závodech se nestává často, aby mohl tricyklista za někým jezdit. Je to početně slabá kategorie, která zahrnuje lidi po úrazu mozku či dětské mozkové obrně.  Moje blbost, že jsem se ho nedokázala zbavit, ale rovné úseky na to byly moc krátké.  Zase třetí místo. Za mnou už jen Novozélanďanka, která nepočítala s tím, jak může vypadat květen v Evropě, jinak by prý zůstala doma.

Čtvrtá etapa a časovka deset kilometrů. Pohodová trasa bez zatáček mírně do kopce. Dojela jsem druhá dvacet vteřin za Renatou. Renata je mistryní světa. Pokud by tak malý rozdíl mezi námi měl být i na světovém poháru, byla bych šťastná. Další důvod ke štěstí - přestalo pršet. Pozdě. Nastydlá už jsem byla, kromě permanentní rýmy mě bolely i ledviny. Ale alespoň se podařilo usušit jednu sadu oblečení a nemusela jsem vytáhnout plavky. Zdeněk říkal škoda. Těšil se, jak bude sušit dresíky u vchodu do nákupního centra, kde jsme se v pátek ohřívali v proudu teplého vzduchu vháněného do dveří.

Poslední etapu jsem vyhrála. Neptejte se mě, jak jsem to dokázala. Jela jsem od začátku nejrychleji, úplně sama třicet šest kilometrů, za zády jsem cítila Claudii, ale tušila jsem, že je příliš mladá na to, aby byť jen malý náskok stáhla. Každá umíme něco jiného a Claudia sama jezdit neumí. Po pravdě musím dodat, že Renata měla náběh na zápal plic a tak jela jen vlažně.

Celkově druhé místo a třináct bodů do celkového bodování. Tvrdě zasloužených třináct bodů.