Světový pohár - Maniago

První díl Světového poháru v Paracyklistice se odehrával v italském Maniagu. Do Itálie jezdím vždy s velkými obavami. Mé největší soupeřky jsou Italky a na domácí trati mají výhodu. Trasa závodů mi na mapě připadala dost plochá. Mám raději kopečky. Na druhou stranu - díky náročným závodům v Rakousku a Holandsku jsem se cítila dobře rozjetá.

Vyrazili jsme už ve středu v šest ráno a téměř devět hodin trvající cesta nás oba zmohla. Prvních tři sta kilometrů Rakouskem jsme už měli natrénovaných, tak nás nerozhodily ani "neexistující" úseky dálnice (aktualizovat by to chtělo, ale kdo má čas starat se o další krám).

V Itálii jsme sjeli z dálnice a jeli třicet kilometrů úzkými silničkami v hodně kopcovité krajině. Teprve později jsem zjistila, že se jednalo o podhůří Dolomit. Z ploché krajiny okolo Maniaga se zvedaly strmé kopce krásných hor. Podle mapy na Googlu měla Maniagem téct řeka. Nebyla tam. Pod mostem byla jen dvě stě metrů široká pláň bílých kamenů. Představovala jsme si, jak se na jaře valí dolů korytem voda z tajícího sněhu a divila se, že z řeky v červnu nezůstane vůbec nic. Prý ji spotřebují zemědělci na zavlažování. Krajina s vyschlým korytem obřích rozměrů byla jako z katastrofického filmu.

Ale tím také všechna hrůza končila. Trasa časovky byla ve skutečnosti hezky zvlněná - dva prudší výjezdy a druhá polovina setrvalé stoupání. Lepší než totální rovina v Castiglione vloni.

V pátek se mi jelo dobře, podle Zdeňkovy časomíry jsem prvních pár set metrů jela rychleji než Karen Darke i Anička. Karen kopce také nevadí a její výsledný čas byl nakonec o dost rychlejší než můj, i když ani ona tentokrát na medaili nedosáhla. Renata, Američanka a Zrzka z Itálie nám nedaly šanci. Pro mě je historický úspěch a velká čest být pátá ve světové špičce.

Také trasa sobotního silničního závodu protentokrát nevedla úzkými uličkami. Jedinou zradou byl přejezd vydlážděného náměstí. Slunce připalovalo a já hledala krém na opalování, který jsem celé jaro nepotřebovala. Bylo mi líto kvadruplegiků, kteří mají porušenou termoregulaci. Nepotí se a tudíž jim hrozí kolaps z přehřátí. Také mi bylo líto psů, které v pátek Zdeněk zachraňoval ze zamčeného auta Elisabeth neboli Alžbětky z Anglie. Naštěstí je Alžběta génius komunikace a v sobotu si hodinu před závodem domluvila s místními, že jí pejsky nechají ve stínu. Obdivuju její odvahu vyrazit na dva týdny do Evropy. S nefunkčníma nohama, handbikem, který vyžaduje údržbu, a s dvěma psy. 

Po menších zmatcích jsme odstartovali. Samozřejmě, že nás nikdo neseřadil podle výsledků časovky, jak by měl, ale vybojovala jsem druhou řadu, což mi přišlo adekvátní. Na dlažbě se startuje blbě. Ani Korejčanka vedle mě nejela zrovna nejrychleji. Předek se nám metr po metru vzdaloval. Dohnala jsem je v prvním kopci. Tedy samozřejmě, že ne všechny - Renata se Zrzkou už byly někde vepředu. Na kopečku se kolem nás přehnala Karen. Trhla jsem se za ní, ale dlouho jsem její tempo nevydržela. Alespoň jsem se zbavila doprovodu, který by se rád povozil v závětří za mnou, ale ke střídání se obvykle nemá. Ostatně pravděpodobnost, že pojedu zase "časovku" (to znamená sama, bez pohodlí závětří za "balíkem" jezdců), byla už před startem vysoká. A já už jsem na padesátikilometrové "časovky" zvyklá. Někdy v pátém kole jsem dojela Aničku. Předjela jsem jí, chvíli to vypadalo, že se už nedokáže chytit, ale Anička je bojovník. Jela za mnou a já měla dilema. Střídat nebo to zkoušet urvat? Moje dilema vyřešila Američanka, která se z ničeho nic objevila. Nehodlaly jsme jí pustit před sebe. Začaly jsme spolupracovat. Do cíle zbýval poslední kilometr. Američanka už toho měla plné kecky a takticky se za nás zařadila. Do cíle zbývalo čtyři sta metrů, když nás začal předjíždět motorkář a řvát, ať uhneme doprava. Jel za námi balík kluků, kteří jeli o dvě kola víc a také finišovali. Anička nehodlala chlapům ustupovat, ale já vycítila příležitost a objela jsem holky zprava. V levém pruhu byla na můj vkus moc velká tlačenice. Chlapci nás stihli předjet před miniaturním kruhovým objezdem. Já do něj najela z holek první. Za kruháč nebylo vidět, proto mě trochu šokoval pohled na čtyři handbiky na boku, které se tam válely. Prokličkovala jsem mezi nimi a metla si to do poslední zatáčky. Za ní bohužel začínaly kostky. Finišovala jsem téměř do bezvědomí, bohužel se vedle mě na levé straně začaly objevovat modré nohy Aničky a centimetr po centimetru se posouvaly dopředu. Cílovou čárou jsme projely skoro současně. Skoro znamená, že pár centimetrů Aničky bylo přede mnou. Byl to hezký závěr. Z pátého místa jsem nebyla zklamaná. Vděčím za něj trenérovi Honzovi a manželovi Zdeňkovi, kteří mě skvěle připravili. Také bylo velmi milé a osvobozující mít k dispozici zázemí reprezentačního týmu.

Dvě stříbrné medaile si z Maniaga odvezl Patrik Jahoda (H1), Pavel Foltýn (H2) byl v časovce šestý. Ani Mirek Šulc a Honza Tománek se za své výkony rozhodně nemusejí stydět. Mužský handbike v kategorii H3 a H4 je silně obsazená disciplína (28 startujících v kategorii), kterou lze provozovat na špičkové úrovni jen profesionálně. Mirkovo třinácté místo v časovce je úspěch. Ostatní paracyklisté mají svůj silniční závod až dnes.