Setkání v Kolovratech

"Máš vyřešené promítání z počítače?"

"Nemám."

"Máš vůbec něco připravené?"

"Nemám."

"To tam budete sedět a dívat se na sebe?"

"Nebudeme. Stejně nikdo nepřijde. Od rána mi chodí SMSky s omluvami. Nikdo nemá čas."

Tolik náš rozhovor ze čtvrtečního poledne. Večer jsem měla mít dlouho plánované setkání s kolovratskými sousedy. Místní rozhlas oznamoval tuto událost několikrát za den. Já měla větší trému než před závodem světového poháru. Když nikdo nepřijde, říkala jsem si, budu snad i ráda. Už nikdy se nenechám k podobným akcím přemluvit! Místo, abych relaxovala v jediném volném dnu týdne, sháním skleničky a dělám jednohubky pro imaginární hosty.

Beseda měla začínat v sedm. V sedm hodin a pět minut seděli v Infocentru s knihovnou jen soused Petr a paní Blanka, která vše způsobila rozhovorem v Kolovratském zpravodaji. Pak se otevřely dveře a pár minut se nezavřely. Za tu dobu se místnost naplnila zhruba třicítkou sousedů. Bylo skvělé, že s sebou vzali i děti.  Zdeněk zaimprovizoval a vymyslel soutěž o cenu. Asi jsme v improvizaci dobří, protože nikomu (snad) nevadilo, že neumím vůbec vyprávět. Nic nového pod sluncem, kdysi  mi vyšlo v psychologických testech, na které mě poslal zaměstnavatel, že můj psaný projev je lepší - to doufám, že je. Moc se omlouvám za nesouvislé povídání.

Nejvíc mě potěšily otázky chlapečka v brýlích. Děti jsou asi pozornější posluchači a dokáží přesně najít kamínek do mozaiky. Něco, o čem se nemluvilo, ale bez čeho by nebylo vyprávění úplné.

Třeba  - Jak se vydá kniha? Dodnes se mi zdá zvláštní, že jsem na internetu tehdy (před více než dvěma lety) hledala knížku na čtení a místo toho našla Luboše, svého vydavatele a autora knížky povídek o běhání. Luboš nepracuje jako vydavatel, přesto mi moc pomohl. Bez Luboše bych se nepustila do prodeje pomocí crowdfundingu. Bez Luboše bych neznala Pavlu, grafičku, která na naše první setkání přišla s představou obálky do posledního detailu totožnou s tím, co já měla v hlavě. Obálka se mi moc líbí. Smekám před její trpělivostí s mými dodatečnými opravami v textu.

Ale zpátky do Infocentra. Potěšilo mě, že jsem jednohubky nedělala zbytečně.  Potěšilo mě, kolik knih jsem za večer podepsala.  Potěšilo mě, že jsem se seznámila s lidmi, které potkávám cestou do práce a z práce a konečně viděla znovu ty, které jsem dlouho nepotkala a kteří mě v autech velkým obloukem objíždějí (díky). Seděli jsme a povídali skoro tři hodiny. Doufám, že se mnou na Paralympiádě bude i vlajka Kolovrat, aby mi připomněla všechny, kteří mi fandí. Všechny zvu na tradiční Senobraní na naší zahradě, které bude asi třetí sobotu v srpnu. Zahrada je velká a přesto, že nejdůležitější závod bude teprve přede mnou, i tak bude co slavit. Já slavím každý den. Pravda je, že když na sebe koncem dubna navlékám neoprén, nemám zrovna jásavé pocity. Pak ale stačí pár minut jízdy uprostřed rozkvetlé přírody a oslava pokračuje...