Rekapitulace závodní sezóny 2018
Handbikerská sezóna 2018 byla pro mě sezónou splněných snů – ještě nikdy jsem neposbírala ve světové konkurenci tolik úspěchů a nepředjela tolik závodnic, které mi dřív beznadějně ujížděly. Mám radost. Je to výsledek tvrdé práce, štěstí i odvahy (ne, to se nechlubím svou odvahou brát zatáčky smykem po vlastním rameni, jako na Strahově, ale odvahou koupit nový handbike - de facto prototyp).
Letos jsem v reprezentačním dresu absolvovala čtyři závody Světového poháru, na kterých jsem vybojovala dvakrát čtvrté a dvakrát třetí místo. Vrcholem sezóny bylo Mistrovství světa v italském Maniagu, kde jsem s umístěním na čtvrtém resp. pátém místě nebyla úplně spokojená, ale na druhou stranu – na třetí Brazilku, která je o třicet let mladší, mi moc nechybělo.
Celkově se naše sportovní disciplína hodně vyrovnala a zrychlila. Dnes může pomýšlet na vítězství mnohem víc závodnic, než před pěti lety. I proto si cením toho, že jsem z dalších osmi evropských závodů přivezla sedm zlatých medailí a stala se tak potřetí vítězkou Evropského poháru handbike (EHC).
Jsem i vítězkou Českého poháru handbike, kde bohužel závodíme spolu s Aničkou ze Slovenska jen s muži, což je ovšem velmi dobrá příprava na mezinárodní konkurenci. Letos se mi podařilo ustavit nový rekord v horské časovce (Jilemnice – Zlaté návrší 01:59:59). Na trénincích a závodech jsem najela o tisíc kilometrů víc než vloni.
Snažím se propagovat náš sport mezi mládeží – absolvovala jsem tři besedy na školách a byla jsem pozvaná prezentovat handbike na sportovních akcích (T-mobile olympijský běh, Odložilův memoriál a finále Sazka olympijského víceboje v Brně).
Cílem následujících měsíců je připravit se ještě lépe na další sezónu, která bude rozhodující pro získání kvalifikace na Olympijské hry do Tokia 2020. Já však své usílí cílím na akce méně časově vzdálené - hlavně na Mistrovství světa, které se bude konat v září 2019 v holandském Emmenu.
Moje poděkování patří všem sponzorům - a necítím to jen jako nutnou formalitu. Ostatně mohli si najít někoho mladšího a reprezentativnějšího. Jsem ráda, že vsadili na dobrého „koně“. Děkuju trenérovi, který to se mnou vůbec nemá jednoduché. Sama na sebe bych se dívat nemohla ("vypadá, jako když za chvíli usne", zaslechla jsem jednou při závodě a rozesmálo mě to, neboť jsem ždímala své poslední síly a jela určitě přes třicet. Točím nízkofrekvenčně, samotnou mě to šte a slibuju, že příští rok se naučím točit jako fretka. Děkuju manželovi, že to se mnou vydržel, neboť se před závodem chovám jak rozmazlený spratek, ale to je přesně to, co mi pomáhá (už jste někdy viděli vyhrávat slušnou osobu, která na trati pustí všechny před sebe a jen špitne "až po vás, dámy"). Děkuju všem, kteří opravují můj handbike, zejména Petrovi, bez jehož zlatých rukou bych letošní sezónu zabalila už v květnu. Děkuju všem kolegům v práci, neboť kazím jejich auditorské nadšení a reptám nad nesmyslným papírováním. Holt starého psa novým kouskům sice naučíš, ale s radostí je dělat nikdy nebude.
Trochu přeháním, vždyť mě znáte. Víc mi to všechno dává než bere, je to život náročný, ale krásný a tak v duchu staré modlitby prosím toho řiditele nahoře - ještě aspoň jeden rok!! A taky prosím o „... sílu unést všechno, co změnit nemám sil. Odvahu, abych to nač stačím, na tomto světě pozměnil. A také moudrost, abych znal, a od sebe to rozeznal.“