Procházka

Jedu se projít, hlásím Zdeňkovi každý pátek. Není to protimluv. Na podzim jsem si pořídila třetí kolečko - tedy vlastně páté, ale když se nasadí na vozík, dvě přední malá kolečka jsou ve vzduchu. Mám o kolečko víc.

Prý konečně. No nevím, já velký rozdíl nevidím. Velké přední kolečko prý znamená komfortnější a rychlejší jízdu, ale já už si na kodrcání po šutrech a kostkách zvykla. A co se týká mentálního nastavení, lepší už to nebude ať už s kolečkem nebo bez něj.

U vrátek nasadím kolečko, vedle sebe zasunu hůlky a vyrážím. Páteční počasí je sázka na jistotu - většinou je to jediný den v týdnu, kdy se slunce aspoň na chvíli ukáže. Cesta začíná zámkovou dlažbou, kterou přejedu odrazem rukou. Nechci zase ulomit hrot. Jeho výměna mě stalá pět set a hodinu času, kdy jsem musela použít to nejhrubší násilí (prodavač mi dobře radil, ať mi hrot vymění manžel, jenže máme tu rovnoprávnost přeci, ne?). Za potokem potupné odstrkování končí, nasadím hůlky a jedu soupaž. Většinou vyrážím směrem na Říčany a tak tomu říkám "říčan walking".

Moje "příroda" má podobu málo frekventovaných silnic.  Pozoruji zoraná pole, nebe, káňata a jejich myšilov, zdravím cyklisty a koloběžkáře (dříve i jednoho kolečkového běžkaře, ale ten se zřejmě přesunul na hory).  Je to hezký relax až do chvíle, kdy se hrot hůlek smekne po příliš hladkém asfaltu. Břišní svaly mi nefungují, tak chvíli balancuji, chvíli si hledám místo v příkopě, ale zatím jsem to vždy ustála. Tedy useděla.

Během jízdy si v hlavě dávám dohromady přednášku pro studenty z nedalekých Babic. Co je tak asi bude zajímat? Tréninkové plány? Výživa? Sportovní komunita? Zážitky z exotických zemí? Nevím, co vybrat. Je toho moc a za hodinu se do hloubky nedá probrat ani jedno z témat. Jak moc jsem se změnila od té doby, co jsem seděla v poslední lavici v 8.B. Nebo snad ne? Tenkrát jsme měli nejradši suplovanou matiku. Suplovat ji chodil starší kantor, který uměl hezky vyprávět o svém dětství. Dodnes si hodně z jeho vyprávění pamatuju, ačkoli jsem to nikdy nepotřebovala - vyprávění nemělo zdánlivě žádnou informační hodnotu, což v IT hantýrce znamená, že nevedlo k žádnému mému rozhodnutí, ať už zásadnímu nebo běžnému. Ten pán nás nevaroval před skákáním do vody, lezením po stromech nebo zapíjením třešní vodou. Prostě jen vzpomínal. A my, puberťáci, třída s nejhorší pověstí na škole, třída, která neváhala psychicky deptat těhotnou učitelku a přebarvit křečka jejího nástupce nazeleno, tak jsme vydrželi být 45 minut potichu a poslouchat. To bych chtěla umět. Vlastně už bych to ve svém babičkovském věku měla umět. Uvidíme, zda to bude mít stejný efekt i na generaci vychovanou mobily.