Předvánoční den

Dlouho se nepřihodilo tolik věcí najednou jako včera. Mohla to být obyčejná sobota vyplněná tréninkem a úklidem. Tímto způsobem i začala. Ráno jsem zjistila, že prosklený výtah, je plný šmouh a akce mytí skel se bude muset zopakovat. Počkám, až budou venku padat trakaře, rozhodla jsem se, a šla jezdit na kole.

Na zimním tréninku je nejprotivnější, že oblékání trvá tři čtrtě hodiny. Narvat na snowboardové podkolenky kajakářské neoprénové kalhoty představuje posilování samo o sobě. Když se mi konečně podařilo obalit nohy do impregnace, vyjela jsem na dvouhodinovou trasu, aby se námaha spojená s oblékáním  vyplatila. Jelo se skvěle. Možná i proto, že poprvé od května jsem měla podložky "šlapacího" středu na správném místě.  Frekvence točení je na rovině okolo devadesáti otáček za minutu, každý milimetr hraje roli.

Mohou mít handbikerky z jižních zemí radost z krásného zimního dne? Nemohou. Díky nízkému slunci jsem první polovinu cesty neviděla na cyklopočítač, a tudíž ani na divné hodnoty, které se na něm objevovaly (malá rychlost, velká tepovka). V lese voněly houby. Vánoce připomínali jen vystresovaní řidiči. Pokaždé si oddechnu, když sjedu z tahu na Kutnou Horu a dostanu se zpátky na vesnické silnice. Tam už mě znají. Adoptovala jsem trasu, po které na handbiku jezdí Mirek. Od začátku jara jsem ji jela snad stokrát. Nejsem sama, kdo po ní jezdí. Zdravím se s cyklisty, běžci a královickým dědou se psem. Děda včera nebyl. Místo něj jsem ve sjezdu do Královic uviděla v protisměru koně. Brzdila jsem včas - nejen kvůli koním, vesnice začíná bodovými retardéry - přesto se koně splašili. Chvíli nerozhodně poskakovali po silnici a pak se rozběhli zpátky do bezpečí stáje. Bylo mi jich líto. Proč se po silnici pohybuje kolo naležato koňovi nevysvětlíš.

Doma jsem zvládla jen rozvěsit propocené oblečení, doplnit energetické zásoby a už jsem se musela oblékat znovu. Tentokrát do jiného dresu. Pozvánka na bankovní večírek doporučovala "smart casual".

U nás v bance je to tak: mluvíme česky, píšeme častěji anglicky a klienty hledáme v Rusku. Když jsem před čtrnácti lety podepisovala zaměstnaneckou smlouvu s německou bankou, netušila jsem, že po určitých nevýznamných epizodách (přesuny majoritního akcionáře z Frankfurtu do Vídně a pak do Stuttgartu) dojde ke změna majitele, která bude mít na corporate identity takový dopad.

Vánoční, respektive Novoroční, večírek připravovala Praha pro celou skupinu. Sály Vinohradského kulturního domu (dříve ÚKDŽ) rozhodně nebyly předimenzované. Přijeli všichni - přátelé z Irkutska, Moskvy i Rigy. Stovka českých zaměstnanců se rozplynula v ruské převaze. Nas mnógo.....

Předávaly se ceny nejlepším bankéřům. Týmově se soutěžilo o nejlepší skeč na téma banka budoucnosti. Už jsem při své pouti bankami viděla a slyšela na večírcích leccos: Ředitele, který mluvil o demokracii končící před branami "jeho" banky, ještě většího amerického ředitele, který na pódiu trhal tričko s logem konkurence. Přesto jsem nebyla dostatečně připravena na to, co mě na Vinohradech čekalo. I obyčejné manažerské proslovy měly atmosféru sportovního utkání v hokeji. Širokaja ruskaja duša...

Na jeden večer byly zpátky chvíle, které jsem přes třicet let vytěsňovala z paměti. Večerní nástup v pionýrském táboře v podmoskevské oblasti, diskuse s uvědomělými studenty v Oděse, bábuška za plotem zóny dla inostráncev v Suchumi..... Ze vzpomínek mě vytrhla až slova moderátorky Inny - "Soutěž týmů právě vyhrává Rosíja vostók!!" Bouřlivé ovace. Na chodbě mě objala neznámá děvuška. Vsje náši! Muž v převleku mima mě obdaroval vánoční cetkou se jménem banky.

Zvolila jsem rychlý ústup ze scény. Tmavý nákladní výtah byl v provozní části budovy. Větší kontrast s atmosférou nablýskaného sálu nebyl možný. Venku jsem si oddechla, že jsem se vrátila z cesty časem a Praha je pořád stejná. Cestu domů vlakem-flamendrákem jsem si užívala. Obklopovali mě normální lidé. Češi, kteří mají dost svých starostí, a nemají žádné ambice měnit svět k lepšímu.