Poslední den roku 2023

Do konce roku zbývají dvě hodiny. Ležím doma sama, poslouchám petardy a zálohuji. Zálohuji blog na webu Paradeník, jsem teprve v půlce roku 2016 a už mě to nebaví. Bože, proč jsem toho tolik napsala! Zdá se mi, že se venku oslavuje konec světa. Můj konec? Konec mého světa?

Tak právě takovéto myšlenky jsou důvodem, proč už blog nepíšu. Život běží dál, stáří mě stále častěji chytá za ruku a do hlavy našeptává: "Už to skonči. Vzdej to! Už na to nemáš." A tyhle myšlenky nesouvisí s psaním ani jízdou na handbiku. Nejsem na ně pyšná. Proč bych se o ně měla s někým dělit?

Možná bych si měla zapsat pár vtipných postřehů z kanceláře, kterou jsem před pár dny opustila. Budou se mi hodit do beletrie. Jenže zatím tam ten vtip nevidím. On tam určitě je! Každý vozíčkář mi potvrdí, že když mu někdo závidí vozík, může se z toho smíchy potrhat! Natož ty jistoty, které máme, že... Ty jistoty v dnešní době plné nejistoty a krize. Moje vtipná kolegyně to navíc dotáhla do konce, a její pomluvy byly silnější než má vůle. A to jsem se hodně snažila. Za šest hodin jsem vypracovala "case study" o udržitelnosti, ačkoli na to mám názor, který s ESRS EU nejde dohromady. Jak jsem stará, tak jsem blbá. Děkuji za cennou zkušenost...

A tak jdu dál. Tedy spíš hledám cestu. Cestu, kam by se mohla vydat má hlava, která má na důchod ještě dost času. S tělem je to jednoduché. Točím klikami, handbike upnutý v trenažéru, a tělu je dobře. Při tepovce ve vytrvalostním pásmu mě neobtěžují žádné myšlenky. Poslouchám muziku. Sem tam se přidám, pokud jsou v textu emoce, které jsou i ve mě ..a ten svět furt a furt se stejně točí. Já budu klidně smát se, budu veselý, jenom mi vydloubněte.... No dál už raději ne. Trochu morbidní komunistická depka. Texty si ještě pamatuju, je to jen pár let, kdy jsem je drtila mezi zuby při návratu do života. Slezu z koně a učím se. Učím se, že nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní.... Že když míříš vysoko, spadneš z velký výšky. To samozřejmě vím. Nové na tom je, že to bolí i když půlku těla necítíš a navíc jsi nevylezl zas tak vysoko. 

Konec vyprávění. Ještě mi hodina do konce Silvestra zbývá. Je to přeci jednoduché - nesmím se furt snažit! Vyčnívám! Jak to, že ležím doma a medituju, když ostatní slaví? Když to tak zvenku slyším, najdu si aspoň prskavku, ať se ten svět trochu rozzáří!