Pololetní bilance

A je to! Stručné a ve své mnohoznačnosti výstižné vyjádření uplynulých měsíců. Pokusím se je trochu zrekapitulovat.

Duben: ještě tam budem.

Snažila jsem se dohnat kilometry nenajeté v teple. Moje pocity se střídaly stejně jako dubnová teplota. Zpětný pohled do tréninkového deníku je výmluvný:12, 13, 12, 11, 16,.. , 6  stupňů Celsia. Poslední hodnota je z 22.4. Vzpomínky zebou. V dubnu jsem absolvovala jediný závod - Pardubický půlmaraton. A o tom jsem už psala.

Květen: naděje umírá poslední.

Odjela jsem na závody světového poháru do Itálie s cílem zjistit, zda jezdím rychleji než vloni. Těšila jsem se na všechno - zvláštní ospalé městečko s krajinou přerušovanou bílými poli kamenů snesených z hor. Z řeky zývá stružka vody, která se ztrácí a zase objevuje. Podobně jako má forma - časovka v dešti a větru nic moc. Večer jsem zjistila, že ta nepříjemnost na zádech, kterou si již pár dní odírám při náklonu, je pásový opar. I blbá jistota je lepší než sada otazníků. Uklidnila jsem se, že vím, co mi je. Nechala jsem organismus, ať bojuje se zákeřným virem, já bojovala se soupeřkami a díky tomu jsem následující den odjela slušný závod. Držela jsem se vedoucí čtyřky jako klíště i přesto, že mi na kostkách na konci náměstí pětkrát spadl řetěz. Měla jsem kliku, mohl mi spadnout sedmkrát. Jeli jsem 7x7km. Tepovka mi poprvé přelezla 170. Nevím, zda je sedmička moje šťastné číslo. Málem jsem při závodě vypustila duši. Franceska, která se také někde zasekla, mi po závodě děkovala, že jsem ji vyvezla k balíku. No já moc ráda nebyla - kdyby se mě bývala nechytla, mohla jsem být čtvrtá. Kdyby, chyby.

Ostende. Další místo, které mám docela ráda. Ospalé lázně na pobřeží Severního moře jako by vypadly z detektivky Agathy Christie. Starý pán tlačí vozík se svou drahou polovičkou. Oba mlčí. Buď proto, že si nemají co říci, nebo proto, že by je  burácející moře přehlušilo. Procházky na korzu podél moře jsou stejně mdlé jako architektura hradby hotelů nabízejících jediné - výhled. Pravda, výhled na moře jsme neměli ani v jednom ze tří pokojů, které jsme vystřídali, ale to bylo to poslední, co mi chybělo ke štěstí. Dostala jsem stejné závodní číslo jako v Itálii. Radovala jsem se, že nemusím strávit půl hodiny odlepováním starého čísla z přilby. Netušila jsem, že to číslo jaksi předurčí průběh závodu. Vlastně jistý rozdíl by tu byl - časovka se nejela v dešti, pouze v silném větru. V dešti se jel silniční závod. Snad proto byl neuvěřitelně pomalý. A já udělala chybu -takticky jsem se zařadila do vláčku a každým kolem rostla moje nervozita, neboť mi bylo jasné, co udělají mladé dračice v dlouhé záverečné rovince. Samozřejmě, že to udělaly - chytly vítr a už jsem jsem ani neviděla, v cíli porazily i Aliciu. "Welcome in old woman´s club", chtělo se mi říci (Alicia je o 6 let mladší), jenže by to bylo trochu předčasné. Alicia se zatím vždy dokázala velmi kvalitně připravit. V jejím případě bych si tipla na spolupráci s internistou.

Vlastně se mi průběh závodu docela  líbil a užila jsem si, že držím krok s těmi nejlepšími. Byl to můj poslední letošní evropský závod. Kvůli němu jsem trénovala celou zimu. Letos se ještě nesbírají body na příští Paralympiádu do Tokia, takže je to taková divná sezóna. Už v Ostende jsem se ji rozhodla ukončit. Přesto myslím bude stále o čem psát. Jen toho času kdyby bylo trochu víc!