Paralympiáda - dojmy a pocity

Paralympiáda není závod jako každý jiný. Nepořádá ho Mezinárodní cyklistická unie, liší se organizačně a odlišná je i motivace závodníků - vždyť medaile z Paralympiády je mimořádně cenná. Z Ria 2016 jsem odjížděla zklamaná. Ze svého vystoupení, z organizace závodů a divné atmosféry, která tam obecně panovala. Letos jsem nedostávala sama sebe pod tlak nastavením nerealistických cílů. Vzhledem k bezpečnostním opatřením souvisejícím s pandemií byl můj hlavní cíl prostý – přežít ve zdraví cestu a na závodech důstojně reprezentovat. Přidanou hodnotu by měla medaile, kterou bych se chlubila vnoučatům, ale to by se muselo sejít více šťastných náhod. Nesešlo, nevadí, nepropadám beznaději. Medaili chtěla každá z mých soupeřek a minimálně šest z nás na ni výkonnostně mělo. Ty, které ji získaly, si ji zaslouží. Průběh závodů jsem popsala v předešlém článku.

Budu na tuhle akci ráda vzpomínat. Už její začátek měl lehce absurdní nádech. Po dvanácti hodinách v letadle jsme na zcela prázdném tokijském letišti dvě a půl hodiny putovali dlouhou chodbou tam a zpátky. Dva vozíčkáři a dva jejich partneři. V průběhu putování jsme na kontrolních stanovištích ukazovali mobilní aplikaci OCHA, na jiném vyplnili pár úředních lejster, plivli do zkumavky a na konci chodby čekali na výsledky testů. Od svých kolegů z předchozích letů jsme měli detailní informace, jak vše probíhá. Nebyli jsme tedy překvapení, jen to bylo nudné. Na konci celé procedury jsme se potkali se zavazadly. Z toho mám vždy největší radost, protože nevím, co bych dělala, kdyby handbike nedorazil v pořádku. Pak jsme zase čekali, tentokrát na autobus do hotelu. Celý ten čas jsem se cítila jako ve snu - tak nereálné mi všechno připadalo. Konečně jsme dojeli do hotelu, kde na nás už čekali členové českého organizačního týmu. I oni měli radost, protože jsme byli poslední minivýprava a nikdo z Čechů nebyl pozitivní. Je totiž otázka, co by se stalo, kdyby byl. Už jen ta představa, že se stanete zajatcem karantény v Japonsku je děsivá. A do toho naše vozíčkářská omezení s cévkováním apod...

První dojmy z Japonska jsem byla schopná vnímat až druhý den ráno. A byly vesměs pozitivní - z okna výhled na jezero, snídaně kontinentální, řazení fungovalo. První dvě věci jsou důležitou podmínkou pro pozitivní náladu každého dne - výhled do světlíku či snídaně bez čaje a chleba mě dokáží pěkně rozhodit. Ta poslední podmínka se vztahuje k handbiku, bez řazení bych kopcovitý závod nebyla schopná absolvovat. Řazení mám elektronické, což mi dost pomáhá, ale zároveň je to věc, kterou nemáme ani já ani Zdeněk úplně pod kontrolou.

Ještě dopoledne jsme se vydali na trénink. Autodrom Fuji Speedway byl ten den poprvé otevřen pro závodníky, takže jsme o nic nepřišli naším příletem až po zahájení akce. Jediné, co jsme úplně nevychytali, byl timing. Autobusy jeli po hodině. V devět jsme ještě neměli smontovaný handbike, v deset jel autobus bez plošiny a tak jsme jeli v jedenáct. K autodromu jsme přijeli 11.45h. Nečekala jsem, že pojedeme třicet kilometrů tak dlouho. Sedla jsem do handbiku a zase vysedla - od 12.00 do 14.00 hodin byla trať zavřená. Takže jsem trénovala až od dvou... Po necelých dvou hodinách jsem to zabalila, chtělo se mi strašně spát, dolehl na nás jetlag. Autobus zpět neměl plošinu a čekat další hodinu se mi nechtělo. Zdeněk si zaposiloval a odnesl mě nahoru. Má v tom už trénink, na Kanárech bus z letiště také není pro invalidy.

Další den jsme se přizpůsobili a vyjeli v devět ráno s Italy. Během patnácti minut bylo vyzdviženo a přikurtováno k podlaze 8 vozíčkářů, kdyby se nevešli, byla k dispozici ještě dodávka. Autobus byl zaplombován a rychlostí 60km/h vyrazil úzkými uličkami na okružní cestu kolem Fuji. U brány autodromu všechny plomby zkontrolovali a dál už to bylo na nás. Musím organizátory pochválit, v paddocku nás zasobovali vodou a každý box měl i lednici s chlazenými nápoji. Nějaký japonský dobrovolník stál na každých 2 metrech, usmíval se a ukláněl. Ani přivolat výtah jsem si nesměla sama. Naštěstí na záchod se mnou nechodili. Asi bych si na takovou péči i zvykla a pár Japonců adoptovala do rodiny, kde by se pro ně našlo spousta užitečnější práce.

Z denních cest po Japonsku (rozuměj 30 km k autodromu a zpět) mám několik poznatků: Japonci jsou skromní lidé, japonská krajina je úplně obyčejná - to, co jsem viděla z okna mohla být stejně dobře Anglie (jezdí se vlevo), Severní Karolína (americké semafory visící až za křižovatkou, papundeklové přízemní domky) i Česko (uzavřené dva pruhy dálnice).

Jednou jsme odpoledne nejeli na trénink a odvážně jsme vyrazili z hotelu. Po cestičce u jezera jsme po padesáti metrech došli k dřevěnému altánu. Altán byl součástí hotelu, takže jsme neporušili zákaz vycházení na veřejnost! Dál to stejně na vozíku nešlo. Tak jsme seděli na sluníčku, pozorovali mravence a bavili se pohledem na Japonce, kteří dováděli na jezeře na šlapacích labutích. Do přístavu to byl asi kilometr a já poprvé od příletu měla čas procítit situaci. Uvažovala jsem o tom, zda se cítím jako vězeň. Chtěla bych na labutě! Zdeněk mi vysvětlil, že pokud by šlapal jen on, točili bychom se dokolečka. On by tedy na labutě mohl. Prý s nějakou pěknou Japonkou... Život vozíčkáře je plný omezení. Být cizincem v době Covidu v Japonsku znamená umocnění těchto omezení na druhou. Mě to nevadilo, rozhodla jsem se dobrovolně. Ale nechápu lidi, kteří mi závidí...

Co k tomu říci dál? Všechno proběhlo tak, jak mělo. Zdeněk si vesele vyměňoval odznáčky, což je taková úchylka sportovců nudících se v Olympijské vesnici. Naštěstí i spektrum národů je v paracyklistice široké - i pár exotů z Afriky se v hotelu našlo, takže jeho sbírka utěšeně narůstala. Jen od krásné Světlanky závodíci za Společenství nezávislých států žádný odznáček nevydoloval. Škoda, ale pár odznáčků s Leninem mám doma ještě z dob pionýrských táborů.

Už zbývalo jen přežít zpáteční let, když jsme byli vystaveni ještě jednomu zážitku. Z organizačních důvodů jsme měli poslední noc přespat v Olympijské vesnici. A teprve tam jsem pochopila, že umístění našeho závodiště a tím i ubytování tři hodiny jízdy od Tokia mi zachránilo Paralympiádu!

Vesnice na mě zapůsobila neuvěřitelně depresivním dojmem. Možná to bylo tím, že jsme do ní dorazili v noci, pršelo, bylo zima a překládání zavazadel se neuvěřitelně vleklo. Paneláky zvenku vypadaly podobně jako ty v Riu, ale vevnitř byly nedodělané, sádrokarton, hobra na zemi a nábytek z papundeklu.

Asi jsme měli prozřít, jak dobře jsme si žili v luxusním hotelu s vyhřívanou lázní (to nebyla obyčejná vana!), výhledem na přírodu a špičkovou kuchyní. Ostatní sportovci zatím trávili čas v panelákovém sídlišti, kde jedinou zeleň představovala umělá tráva přetažená přes plochy, u nichž končil chodník. Vzpomněla jsem si na své začátky na Jižním Městě před čtyřiceti roky. V tomhle by se dalo deset dní přežít. V našem "důchodovém" věku s rizikem vzniku těžké závislosti na alkoholu.  A ten jsme neměli*.

Nějak jsme těch šest hodin spánku ve vesnici na tvrdé papírové posteli překlepali. Těšila jsem se do letadla. Naštěstí nás moc neletělo. Zabrala jsem tři volné sousední sedačky a vzbudila se až nad Evropou.

Všude dobře, doma nejlíp. O hrozných japonských samurajích, dracích a mluvících zvířatech budu vyprávět vnoučatům bez kapky reality, kterou bych zažila. A to je dobře!

*Poznámka: v rámci celé akce panovala prohibice a k dispozici nebylo ani nealko pivo. Měli jsme neomezenou zásobu sladkého pití oficiálního sponzora nebo vodu. To mi nevadilo, stejně piju jen vodu nebo čaj. Jako bonus byl v hotelu i bylinkový čaj, takže jsem nemusela na večeři nosit svoje sáčky.