Paralympiáda 1

Poslední dobou jsem hodně četla. Výjimečně nikoli směrnice EU, ale články o Tour de France. Četla jsem je s určitou závistí jako sportovec i jako psavec.

Není úplně jednoduché psát o cyklistice - text může být napínavý jako detektivka anebo nudný jako návod  - např. na vaření kafe - vždyť ti cyklisté jen šlapou, polykají kilometry a pak za to jeden vezme a vyhraje. Zkoušela jsem psát o našich závodech, ale nešlo mi to - tak zaprvé nejsem reportér a za druhé těžko můžu ze své pozice účastníka znát detaily. Vysílačky se nenosí, kamery na přilbě jsou zakázané, divácká videa moc nepomohou. Je mi to líto. I na našich závodech se dějí malá dramata i velká překvapení.

Snažíme se podávat stejně profesionální výkony. Jezdíme na karbonu s nejnovějšími komponenty. Metodou pokusů a omylů vylepšujeme, co se dá. Handbike nikdy nebude předmětem masové spotřeby a z toho plyne, že ani my se nestaneme členy profesionálního world tour týmu. Přesto je cyklistika náš život. Od posilování přes životosprávu až po mentální trénink. Bez tvrdé disciplíny se nevítězí ani v našem sportu. Kolik tisíc kilometrů ročně najedu na českých silnicích, co přitom riskuju a že nikdo nejede přede mnou, aby mi rozrážel vzduch? Koho to zajímá. Nevadí mi, že mě osobně nikdo nezná. Vadí mi, že nikdo nezná paracyklistiku.  Ano, pár cyklistů, možná pár desítek, potkávám na tréninku. Možná se diví, proč jezdím na ruční pohon. Možná si myslí, že kromě rukou mě pohání i skrytý motor. Určitě jim moje snaha jezdit po rovině více než 35km/h připadá neefektivní - do kopce mě stejně předjedou - stačí se postavit do pedálů. A to já nemůžu.

Přestože jsem ochrnutá, nejsme mrzák. Abych mohla svůj sport provozovat, nemohu být jen pobíračem sociálních dávek. A abych vyjela do kopců ve Flandrech, musím mít hodně dobrou kondici. Reprezentuju tuhle zemi. Reprezentuju ji v jednom z odvětví cyklistiky. Na kole u nás umí jezdit skoro každý, jenže moje kolo má o kolečko víc.

Jednou za čtyři roky je příležitost něco změnit. Měsíc poté, co svůj olympijský závod odjedou cyklisté, pojedeme na stejném místě závod i my, paracyklisté. Bylo by skvělé, kdyby reportér, který píše zasvěcené a poutavé články o Tour de France dokázal napsat o našem závodě - i on bude plný skrytých dramat, nadlidského úsilí, slzí i radosti.

Tento text vznikl jako reakce na informaci, že japonský pořadatel videozáznam z paracyklistiky nebude pořizovat - v době, kdy je slovo informace téměř synonymem pohyblivých obrázků... Prosím najdu někoho, kdo mi pomůže udělat obrázek paracyklistiky i pomocí tak staromódního prostředku jako je slovo?