Okolo lesa pole lán

Tento rok začnu Kyticí. Jak stárnu, v hlavě dostávají  prostor dávno zapomenuté básničky na úkor toho, že jsem zase nekoupila žrádlo pro kočku a nedošla si do lékárny, takže e-recept už asi propadl. Hlava je opět nasměrována do zářivé a radostné budoucnosti. Vždyť tento rok bude mimořádný! Alespoň o tom stále mluví v televizi: začnou cyklokrosaři, vystřídají je biatlonisté a v květnu přijde na řadu hokej. V červnu Tour de France, fotbalové Euro... pak Olympiáda v Paříži, Paralympiáda v Paříži, MS Paracyklistů v Curychu. Tolik akcí. Ráda bych se alespoň jedné zúčastnila osobně. Třeba jen jako divák. Tolik se toho změnilo...

... "na vraném bujném jede koni, vesele podkovičky zvoní, jede sám a sám." Recituji si cestou do Lipan. Jedu po asfaltce mezi poli, přede mnou "free wheel", třetí kolečko, v rukou hůlky na kolečkové lyže. Jsem nabalená, ale prsty mi mrznou. Raduju se - je to jako kdysi, když jsem byla v Jizerkách na běžkách. Taky mi tak "krásně" rozmrzaly palce v teple na Prezidentské chatě. Na zasněženém poli se pase stádo srnek. Holky, ty mrazivé noci vám tedy nezávidím! Otáčím se na místě, kde jedna za srnek přišla o život. Zaháním myšlenku, zda i po mně zbyde jen červená šipka na asfaltu či tečka v příslušné aplikaci.

...."A před chalupou s koně hop a na chalupu: klop, klop, klop!" Klop ani klep nefunguje. Musím vyndat klíče. Doma je krásně! Teplo a hlavně uklizeno. Od Vánoc, kdy se bordel z obýváku rovnoměrně rozmístil po celém domě. Takže, když se něco hledá, může to být v podkroví, na záchodě, ve sklepě nebo v garáži. Někdy je lepší to koupit znovu. Tedy pokud se nejedná o kličku od kamen, do kterých je nutné přiložit ihned.

..."Hola hej ! otevřte mi dvéře, zbloudil jsem při lovení zvěře, dejte vody pít!" Pít se musí často. Bohužel se pak musí i často cévkovat. A jednorázová plastová cévka zanechává svou nesmazatelnou uhlíkovou stopu. Kolik jich denně spotřebuju? Osm, ale klidně i deset. Od té doby, co jsem na vozíku cca 36 tisíc kousků. Takže patřím v rámci ekologických kategorií někam mezi pravidelné konzumenty exotických potravin a turisty zbůhdarma používajícími leteckou dopravu. A to ještě také létám, místo abych používala koňského povozu. Ne nemyslím si, že celá ta "udržitelnost" je nesmysl. Jen přišla s křížkem po funuse. A navíc složitý systém nelze regulovat nějakým nařízením. Jdu najít 40 let staré stránky Badřicha Moldana v časopisu Nika. A to už bylo také pozdě.

..."Vyšla dívčina jako květ, neviděl také krásy svět.." Jo, jo. Také jsem ráda, když potkám milou holku s krásnou tváří. Opravdu! Někdo si svůj smysl pro estetično tříbí v galeriích. Já jsem přízemní. Mám ráda hezké lidi a hezké baráky. Kdybych uměla kreslit, dělala bych architektku. Kdybych žila na začátku  stavěla bych ve stylu 20.století u Art Noveau/Jugendstilu. Ale to asi ne,to bych musela být chlap. Nejsem. Škoda. Když nad tím tak uvažuju, nedivím se mladým a krásným personalistkám, že dají přednost mladým a krásným zaměstnancům. Podle sousedky, která mi pomáhala dostat po zamrzlém kopci na nádraží, se prý na mrzáky v práci nikdo koukat nechce. A tak to je. Tohle máme zabudované v genetickém kódu. Vozík to je soucit nebo strach. Co je lepší? Lepší je přečíst si ten zákon ještě jednou, abych byla na pohovor připravená.

,,,"Pán stojí, nevěda, co chtěl, své velké žízně zapomněl..." To znám. To se mi také stává. Říká se tomu skleróza. Proto se učím. Proto si opakuji u kvízových otázek zeměpis. Abych nezapomínala. Aspoň jména lidí bych si mohla pamatovat. Některá si i pamatuju, jen nevím, zda patří mezi kladné hrdiny nebo ty, jejichž jméno se nesmí (nahlas) vyslovit. A úplně nejhorší je, když vám mozek sepne pár zdánlivě nesouvisejících událostí a vy víte, jak to bude dál. Jsem slečna Marplová a už vím, kdo je vrah. Asi konečně začnu sepisovat thrilery. 

...„Ach pane, nemám vůle jiné, než jak máti chce.“ To opravdu Erben napsal. A neříkejte mi, že to je normální. Nemít vůli. Nechtít už nic. Přát si jen zdraví svých dětí a vnoučat. Ještě žiju a své plány vám neřeknu, aby se zase Bůh nesmál. Pro následující týden by mi stačilo, kdybych nemusela myslet na to, co už nemohu změnit a myslela na souvislosti mezi bankovní regulací a regulací kapitálového trhu. Je to vlastně jen mé rozhodnutí, co si budu pamatovat a co ne,  zda budu veselá nebo smutná.

A já se rozhodla. Rok 2024 bude veselý!

P.S. Nějak jsem tento článek bez hlavy a paty musela ukončit :-).